SVIT Praha – Přestože názvy mají krátkou životnost a po čase se stávají jen tetováním na rameni instituce, které je stejně zbytečné odstraňovat jako se jím po letech prezentovat, v názvu SVIT se ozývá touha zachovat intenzitu přítomnosti ve stálém stavu. Galerie vznikala s vidinou malé instituce pro autorské a kurátorské projekty, která se však chtěla vzdát pomíjivého vztahu k vystavujícímu umělci a chtěla naopak vytvořit průsečík, kde se oba přístupy setkají. Galerie nechtěla být budována jako mapa současné umělecké scény. Umělci zastupovaní galerií se v ní neocitnou kvůli tomu, že zastupují určitou pozici či směr v umění a pokryjí tím vytyčené prázdné místo na mapě galerijního pokrytí. Nechtěla být stavěna ani jako schrána pro zachování druhu, směru, generace, školy. Nebudu ani zmiňovat vulgární motivace ekonomického zúročení umělce, který galerii zajišťuje životaschnopnost. A chtěla se vyhnout také kurátorské fluktuaci umělců, kteří se překotně střídají v kurátorských koncepcích a jsou „odstředěni“ do všech ostatních galerií Prahy, republiky, světa ve zvláštní potřebě stále udržovaného střídání, jež má snad garantovat čerstvost galerijního menu. A přestože se díky svému ve své podstatě dialektickému zájmu zároveň reprezentovat a podporovat umělce a vytvářet názor neubránila jisté hybridní formě, kterou se snažíme od 90. let minulého století ze sebe setřepávat, má SVIT v sobě zasazen jakýsi centrální moment, který homogenizuje relativně nesourodé prvky soukromé a komerční galerie s galerií pro manifestaci myšlenky. To, že se SVIT od počátku a koncepčně zaměřuje na propojení národní a mezinárodní scény je samozřejmá pozice pro oba jeho reprezentanty, Zuzanu Blochovou a Michala Mánka. V důsledku jejich přirozeného pohybu jak na scéně místní tak zahraniční se v galerii doslova sešlo společenství umělců, které teprve galerii levituje někam za její utilitární komerční funkci a umožňuje jí srozumitelně promlouvat na veřejném prostranství.
Edith Jeřábková
