Pražská Galerie Ferdinanda Baumanna se nachází v pasáži propojující dvě odlišné sociální reality Prahy, městskou běžnost Štěpánské ulice se syrovou živelností ulice Ve Smečkách. Každodenní návštěvníci galerie se tak rekrutují z obou těchto sfér, ve všední dny tudy chodí lidé do práce, o víkendu pasáž využívají hlavně příslušníci pražské drogové scény. Specifikum galerijního prostředí – tří výloh a proskleného rohového prostoru, který ještě donedávna sloužil jako obchod – znamená pro umělce jedinečnou výzvu. Současní vystavující – Petr Stibral a Veronika Resslová – mají četné zkušenosti s instalacemi pro konkrétní místo, bylo proto zajímavé sledovat jejich řešení pro GFB především z této perspektivy. Oba autoři se ve svých realizacích odlišným způsobem vztahují k pseudo-domácímu prostoru.
Práce Petra Stibrala a Veroniky Resslové se dlouho vyvíjejí ve vzájemných konfrontacích, prezentace v Galerii Ferdinanda Baumana je první „společná“ výstava obou autorů. Zajímavá je právě i díky možnosti srovnání dvou odlišných přístupů k instalaci v negalerijním prostoru. Zatímco Petr Stibral vychází z materiálové reinterpretace skutečnosti a tématem jeho prací jsou často formální kvality prostředí (světlo, perspektivní zkreslení, plocha, hloubka atp.), přístup Veroniky Resslové má konceptuálnější charakter – většinou zprostředkovává autorčin dlouhodobý zájem o téma prázdnoty (ať v architektonickém nebo jazykovém prostoru) a mívá site-conditioned nebo site-specific charakter.
Ještě několik málo dní před vernisáží se instalace Petra Stibrala neodhadnutelně proměňovala, autor opakovaně hledal na místě vhodnou kombinaci svých „domácích“ objektů a vzorů a barev malířských válečků. Veronika Resslová postupně budovala náročnou realizaci podle předem připraveného sofistikovaného konceptu s přesným rozvržením hmotné a textové části instalace. V tomtéž modu se odvíjela i má setkání a diskuze s oběma autory několik týdnů před výstavou.
Petr Stibral ve své instalaci „Spotřební zboží“ v oválné výloze vytvořil na pozadí pestrobarevných dekorativních válečků ze sedmdesátých let podivnou domácnost s dobovou atmosférou. Prázdné obrazové rámy, zrcadlo, stolička a deska stolu jsou vždycky trochu „divné“ – buď bez potíží rozpoznáme tvar, ale použitý materiál náš dojem jemně zpochybní (jako v případě zrcadla z laminátu a plechu s ofsetovým potiskem), nebo materiál silně asociuje určité objekty, ale jejich tvar tuto asociaci znejišťuje (umakartové desky).
Autor se doposud ve své sochařské tvorbě věnoval vytváření plastik a objektů pro galerijní prostory nebo site specific instalacím pro přírodní a městské prostředí, jež konfrontují kolemjdoucího s „nečekanou věcí, která daný exteriér narušuje nebo s ním naopak ‚spolupracuje‘“, a jež současně poskytují „příležitost změnit na okamžik naučený úhel pohledu na ‚realitu‘“. Zajímá jej „vnímání ‚běžné reality‘, kdy objekty-věci nejsou tím, čím se zdají být.“ (Stibral, 2013) V instalaci pro Galerii Ferdinanda Baumanna oba své hlavní přístupy invenčně propojuje.
Veronika Resslová ve svém konceptu sledovala souvislosti „skutečné“ reality a reality jazykových učebnic. V instalaci „Průsvitný pokoj/ Shades of meaning (Čeština pro cizince)“ převádí do městského exteriéru vlastní zkušenost z výuky češtiny jako cizího jazyka. Specifickou vazbu textu s ilustracemi používanou v učebnicích transformovala do trojrozměrné instalace, která by měla být dovršena řízenou intervencí kolemjdoucích. Skleněnými stěnami pokrytými pauzovacím papírem nechala prosvítat banální pokojové zařízení – stůl, židli, knihovnu, pokojové květiny, obrazy, smeták atd. Na skleněné výloze jsou nalepena obrovská ukazovací zájmena, která se vztahují k objektům v pokoji, podobně jako u ilustrací v jazykových učebnicích. Autorka poskytuje kolemjdoucím návod k užití instalace: „Pokuste se popsat průsvitný pokoj pomocí daných zájmen. / Použijte zájmeno a jakékoliv sloveso spolu s předložkou nebo příslovcem místa, ale žádné podstatné jméno. / Příklad: Ten stojí tam. Ta je blízko toho. Ta na té stojí sama. / Věty můžete vpisovat fixou přímo na sklo na příslušné místo.“
Tématem „odhmotnění“ větných členů a jejich nezávislostí na konkrétním pojmenování se na české umělecké scéně zabýval o druhé poloviny šedesátých let ve své poezii konceptuálního charakteru Karel Miler. Slovní sekvence postupně redukoval na nejprostší výpověď, nakonec mu zbyly spojky a zájmena. Umísťoval je na prázdnou plochu stránky, slovo jej zajímalo jako čistá jazyková struktura. Veronika Resslová se zajímá spíše o kontrast jazykového a hmotného prostoru a vizuálně demonstruje vztahy vznikající mezi abstraktním významem slov a hmotnou realitou.
Její koncept je sofistikovaný a precizně provedený. Autorčina nabídka interakce s diváky nenašla bohužel adekvátní odezvu – fixy s držákem, součást instalace, pár dní po vernisáži zmizely, vepsané texty na prosklené stěny pokoje vypovídají více o sociálním složení kolemjdoucích. Koncept Veroniky Resslové se v takovém prostředí mění spíše v sociálně-psychologický experiment.
Iva Mladičová
