Umělec Tomáš Vobořil se ve své práci zabývá koloniálními aspekty civilizační mise, kterou na území Zakarpatí prováděl mezi lety 1919-1938 Československý stát. Prodlouženou rukou Československa byli antropologové a etnografové, kteří se díky nově nabitým územím na východě mohli tzv. odborně realizovat.
Autorova tvůrčí metoda klade mnohem větší důraz na afektivní složku umění. Samotné dílo je původně audiovizuální instalace doplněná fotografiemi z archivu antropologa Vojtěcha Suka. Sukův archiv sloužil Vobořilovi jako materiál, skrze který lze nově a jinak převyprávět příběh československých aktivit na Podkarpatské Rusi. Alibi čechoslováků, které je historicky vyvazuje ze zodpovědnosti za éru evropského kolonialismu, se povážlivě narušuje, pokud podrobněji nahlédneme některé epizody československé historie a revidujeme postoj, který občané Československa ke koloniím a kolonizovaným zaujímali, jaké orientalizující představy vytvářeli. A nejedná se zdaleka pouze o postoj vůči lidem a kulturám mimoevropským, ale také v rámci Evropy samotné, jak ve svém díle dokládá Vobořil.
Vobořil ve své práci naznačuje, že umění samo může být procesu vytváření orientalizující představy komplicitní s racionalizujícím pohledem bílého vědce. Tento motiv se zosobňuje v postavě spisovatele Ivana Olbrachta (zmíněné v samotném videu), který je navzdory své levicové orientaci nepřímo spoluvinen ve vytváření fantasmatické romantizující verze Podkarpatské Rusi. Tato romantizace nikdy skutečně nedohlédne k reálným životům lidí obývajících toto území, protože jim de facto upírá vnitřní komplexnost a ponižuje je do pozic čistých a prostých duší žijících primitivnějším (a proto autentičtějším) způsobem. Ve výsledku tu jsou pouze pro to, aby si civilizovaný čechoslovák uvědomil vlastní nadřazenost a dojal se nad jejich prostotou, která mu připomíná, odkud vzešel.
Důležitý moment Vobořilovy práce proto spatřuji v tom, že se zabývá tím, jak si vytváříme své jiné, své Druhé. Výpověď samotných rusínů nikoho nezajímá. Jak říká autor hlasem vypravěčky: slyšíš můj hlas, ale ne moje slova . Z hlediska dobového kontextu se dá s nadsázkou říci, že kdyby čechoslováci neměli své rusíny, své vlastní Druhé, museli by si je vymyslet. Stereotypizace a esencializace jsou však i dnes stále běžná východiska při interakci s menšinami, ať už etnickými či jinými. I proto jsou díla jakými je Reverzní etnografie Podkarpatské Rusi potřebná.
Jiří Žák
Video je součástí Téma Zamést si před vlastním prahem
