Nic než malba!

5.6.2013 proběhla v galerii Berlínskej model, jednorázová výstava Ivana Voseckého – NIC NEŽ MALBA ! …ehm ehm vlastně sprej. Malíř Ivan Vosecký působí dojmem, že svoje umění dělá tak samozřejmě, jako když mluví nebo spí. Přitom jsou jeho práce velmi závažné a řeší základní lidské otázky, ať už se týkají Boha, lásky, politiky, ekologie nebo drog. Vosecký používá proklamativních hesel, které zobrazuje reklamním jazykem přímo ve formě sloganů. Právě proto, že jeho otázky jsou příliš tragické, zlehčuje je banální formou – používá lepicí pásky, polystyren. V malbě se uchyluje často k dětskému projevu a využívá populární jazyk komiksů. Vypadá jako by chtěl spasit svět, ale možná je to jen spekulace bytostně současného a vědomého umělce. Jeho upřímnost je ale natolik přesvědčivá a jeho komunikace s diváky natolik přímá, že nelze než Voseckému uvěřit, že je Don Quijote mezi umělci a tím riskuje i to, že bude směšný. Do této doby jako by se nehodil a přesto se pokouší vzbudit špatné svědomí světa mekdonaldů a ozónových děr. Dokáže to ještě dnešní jazyk umění? Vosecký se o to vehementně pokouší. Produkty Ivana Voseckého jsou zajímavé tím, že mají určitý design. Respektive na jistý design reagují, třeba grafický. Tento styl je jednak retrospektivní a jednak aktuální, ironický i vážný. Autorova sdělení samotná (čtená v jazykovém kódu) se mohou zdát velmi banální a někdy archaická. To, co naznačuje posun vůči konceptualismu a politické agitaci je právě jejich vizuální styl. Jazykový kód zde zřejmě není zcela adekvátním klíčem „čtení“. Více bychom si měli všímat tvarů, linií a barev. Autor často píše texty se sociologickým, politickým a kulturně alternativním obsahem. Tato sdělení se rodí v kontextu veřejného diskurzu. Z něho jsou však paradoxně vyjímána a přesazována do institucí s odlišným typem kontextu. Umění, galerie či muzeum představují instituce, jejichž povaha není ani soukromá ani veřejná, ale kulturně a sociálně specifická. Umění je definováno tak, že víceméně nemůže zasáhnout do veřejného prostoru. Tam, kde je umístěno umělecké dílo, veřejný prostor končí a objevuje se uzavřená buňka specifického diskurzu. Nemluvíme nyní o vizuální kultuře obecně, ale konkrétně o umění. Veřejná intervence je možná pouze za předpokladu proměny rolí a funkcí a tím pádem uzávorkování umění a aktivizování mimouměleckých významů. Na ostří tohoto paradoxu balancuje značná část tvorby Ivana Voseckého. Spíše se jedná o intervenci veřejného prostoru do umění a nikoli naopak. Veřejný diskurz se zde však stává pouze materiálem, přitažlivým pro svou radikálnost a provokativním pro svou obnošenost. Obecnost, obyčejnost, popularita – to jsou trumfy, se kterými se tu hraje. Nejde o masovou kulturu konzumu jako v pop artu, ale o dostatečně známou a zprofanovanou alternativní kulturu. Pop už dnes nepředstavují jen nejběžnější typy reklam a prezentace zboží, ale i alternativní projevy a proklamace. Současná masová kultura poskytuje divákovi v podstatě příslovečné „dva v jednom“: produkt rychlé, laciné a tupé spotřeby a zároveň jeho kritickou reflexi. Masová kultura mnohdy ironizuje samu sebe (a to záměrně). Vosecký otiskuje tuto vlastnost dnešní kultury do uměleckého prostoru. Tato přehnaná a neúčinná angažovanost je reflexí krizového stavu moderního umění, přesněji umění v postkomunistické oblasti. Umělecká produkce zde neustále hledá svou společenskou roli, diváka, hodnotu či moc.