Jiří Poláček (1946 – 2016) patřil ke generaci fotografů, kteří v Čechách od sedmdesátých let nastolili nový standart profesionalismu. Přispěly k tomu jeho beatnické začátky v americké emigraci i následné ovlivnění okruhem Anny Fárové během studií na FAMU, kulminující legendární výstavou roku 1981 v klášteře v Plasech. Ústředním tématem Poláčkovy tvorby byl jeho rodný Smíchov, jehož atmosféru zachycoval rozličnými formami od sedmdesátých do devadesátých let. Od poloviny sedmdesátých let také asistoval Janu Svobodovi, a spolu s Ivanem Luttererem a Janem Malým byl od roku 1982 spoluautorem rozsáhlého portrétního cyklu Český člověk.
První výstava vycházející z fotografova archivu ukazuje nejen nejznámější a stěžejní cykly z pražského Smíchova, ale naznačuje i daleko širší rejstřík zájmů a přístupů. Z bohémského období emigrace v USA (během nějž Poláček nicméně absolvoval kurs fotožurnalistiky na UCLA) v letech 1967-1972, které na výstavě ilustrují exotické osobní juvenilie, se Poláček vrací do Prahy právě v nejtemnější fázi normalizace. Prvotní úděs a depresi nicméně dokáže transformovat do několika cyklů, které představují jeden z nejvýstižnějších obrazů pražské atmosféry 70. a 80. let. Jakousi sociologicky orientovanou paralelu k nim představuje proslulý cyklus Český člověk, který společně s Janem Malým a Ivanem Luttererem pořizoval od roku 1982, na výstavě zastoupený jen třemi náznaky.
Důležitou roli pro Poláčkovu další kultivaci a orientaci mělo jednak studium na FAMU (1974-1978) a také setkání s Janem Svobodou, jemuž od roku 1975 nejen asistoval při vyvolávání fotografií, ale byl i jedním z mála trvalých přátel. Ovlivnění svobodovskou estetikou můžeme ostatně vypozorovat i v Poláčkově cyklu Odrazy. Po Svobodovi převzal i legendární panoramatickou kameru patřící původně Josefu Sudkovi, kterou pořizoval nejen záběry Smíchova, ale na přelomu 80. a 90. let i dokumentaci drsného Krušnohoří. V porevoluční době se Poláček kromě mnoha zastávek projektu Český člověk věnuje především gastronomické fotografii.
Poláčkova vůbec první retrospektiva ukazuje i přes všechny životní a umělecké peripetie dlouhodobou soustředěnou práci, která citlivě i pregnantně reaguje na dobovou atmosféru a čerpá přitom z nejlepších tradic české i světové fotografie, doplněné o osobitou směs ráznosti, chápavosti i skromnosti.
Pavel Vančát