Kapitola první
Každý máme svá místa, touhy a dějiny
„My Body May Be Present
But My Soul Is On The Beach.
I am already dead.“
Death Stranding, Hideo Kojima
Každý z nás v nějakém momentu přišel do kontaktu s hudbou. Přestala být jakýmsi šumem z rádia, podkresem našeho dětství a dala obrysy našemu vnímání světa, našemu očekávání od budoucnosti nebo naší vlastní identity. Obvykle se takové situace spojují s dospívaním, vzdorem, hledáním jinakosti a vlastního místa. Pro mě to bylo spíše naopak o velmi nesmělém hledání nějaké sounáležitosti a možnosti sdílet neodbytné pocity toho, že nepatřím nikam.
Když jsem se v nultých letech protloukal střední školou, brigádami v továrnách, na stavbách nebo na kamencovém jezeře v Chomutově, dostal jsem se také k bývalému, zcela zničenému kinu Evropa, které nadšenci a přátelé vlastní prací přestavovali na sociální, kulturní a ekologické centrum. Mezi víkendovými vyklízecími nájezdy dobrovolníků, sháněním peněz a organizací mnoha dalších aktivit, mezi cáry bývalého projekčního plátna, skelnou vatou valící se ze stropů a židlí vytrhaných z hlediště také přišlo na koncerty. Neznámé kapely z okolních sídlišť i států přijížděly spíš kvůli setkání a možnosti naplnit obrovský prostor vibracemi svých neidentifikovatelných nástrojů připojených k reprosoustavě.
V té době jsem skoro ničemu nerozuměl. Proč se válčí v Iráku, proč lidi volí ODS, zatímco se vlečou z průmyslových zón do svých paneláků, co je to emo a proč všichni nosí bokovky nebo kapsáče. Ale nerozuměl jsem hlavně sám sobě. Maratónům industriální hudby v kině Evropa jsem taky nerozuměl, ale všechno tu nějak dávalo smysl. Chvilkové protnutí světů a vibrací mi dávalo představu, že všechno může být jinak.
Město objekt kina k dispozici pro již připravenou přestavbu nakonec nedalo a dnes je na jeho místě parkoviště. Prostor nasáklý pivem, outsiderstvím, neidentifikovatelným hněvem, euforií i selháním pro mě zůstal virtuálním prostorem, ravetopií opravdové a neskutečně svobody.
Kapitola druhá
… ale nejdůležitější je sdílet
“I can do anything
I can be what you tell me to be
I can be what you need
I can be your real life sugar
I can live in your dreams
Will you be my fantasy”
Yves Tumor, Kerosene!
Na naši minulost se obvykle díváme jako na soubor událostí, válek nebo revolucí. Podobně vnímáme i současnost – skrze nezadržitelný proud informací, zpráv a obrazů. Nakonec i budoucnost se často jeví jako podivně přeplněná a zároveň prázdná; stále více vypočitatelná (data, modely, trendy) a nejistá (od ekologie až po narůstající nacionalistické a xenofobní tendence).
Naše vpletení do různých časů je ale nekonečně složitější. Co kdybychom si všímali spíše emocí a afektů než zpravodajství, forem společenské energie spíše než jednotlivých titulků a kauz. Minulost se pak může jevit jako nádrž různých situací a naladění, přítomnost může být nejen punktuální „teď a tady“, ale také – a mnohem spíše – kontrakcí různě rozpínavých cílů a vizí a již tím může aktivně zasahovat do budoucnosti, která je sdíleným bazénem možností a cílů. Spousta lidí by raději soukromou vířivku, ale třeba vy si uvědomujete nutnost sdílení, toleranci jiných těl, vyprávění i kultur.
Právě v tomto ohledu je důležitá hudba. Nemusíme ji pouze poslouchat, ale můžeme ji podrobit srovnání, kontextu, pochybám a kritice. Může charakterizovat společenské nálady, ale třeba i potlačené napětí, nejen typická klišé, ale i konflikt a možnosti neporozumění. Třeba hudba 60. let je propojená s politickými vizemi a protesty; punk vzniká v 70. letech naopak jako reakce na jejich kolaps a techno spolu s ravem formované na přelomu 80. a 90. let křičí do prohlubujících se společenských propastí; v nultých. letech formuje generační vzdor emo podobně jako o deset let dříve grunge a Nirvana; v 10. letech narážíme například na invazi deprese a psychofarmak nejen v xanaxovém rapu.
V hudbě, jejím prostředí i posluchačských komunitách lze rozečíst mnohem intimnější spojení, obrazy a příběhy.
Kapitola třetí
Ontologie hudby, politika emocí, diktatura štěstí
��fA��fA
