Pustina je stav, místo i zkušenost. Prostor, kde se rozpadá smysl dřívějších struktur a kde mizí pevné body, jež formují náš obraz světa. Je hranicí mezi tím, co známe, a tím, co zůstává nepojmenovatelné; mezi věděním a zapomněním, plností a prázdnotou.
„Tady se nedá ležet, sedět, ba ani stát na nohou V těch horách není ani ticho Jen suchý neplodný hrom bez deště V těch horách není ani samota Jen zarudlé nevrlé tváře šklebí se a vrčí Ze dveří domků z popraskané hlíny Být tu tak voda“
T. S. Eliot, Pustá země
Navzdory těmto archetypálním souřadnicím se ale obraz pustiny v moderním vědomí zformoval především do přiléhavé metafory civilizační krize. Díky T. S. Eliotovi či Theodoru Roszakovi přestala být pustina odlehlým místem, kam noha člověka dosud nevkročila, a proměnila se naopak v symbol civilizační vyprahlosti: prostor zahlcený hlukem i ztrátou smyslu. Stala se diagnózou moderního světa, který nahradil spirituální, tělesné a imaginativní vrstvy lidské zkušenosti technologickou racionalitou, jejíž „jediná vize“ vytlačila komplexní pojetí světa a zredukovala existenci na to, co je měřitelné, efektivní a reprodukovatelné. Jestliže to funguje, pak to musí být pravda , prohlašoval apologeta technokracie Francis Bacon. Tentýž si ale jako jeden z prvních – trochu mimoděk a paradoxně – uvědomoval i chmurnější aspekty „racionalizované“ kultury: znejistění a neklid ducha, noční můru kolapsu životního prostředí i rizika plynoucí z nadvlády technokratického aparátu. Byl to ale teprve výše připomínaný Roszak, jenž ve smyslu rané ekologické kritiky propojil devastaci lidské duše s devastací přírody. Podle něj lze v pojetí, dle kterého je poznání světa pouhým předpolím pro jeho ovládnutí, spatřovat bezprostřední impuls k této krizi, neboť ten, kdo nám poskytl takový obraz přírody, nás fakticky motivoval k jejímu znásilnění. Cesta z pustiny tak podle Roszaka vede jedině přes uznání vzájemné provázanosti všeho (živého).
Pustina, jak ji líčí tato výstava, ovšem nepředstavuje návrat zpět do doby, kdy Bacon a Descartes budovali stavbu epistemologické nedůvěry vůči přírodě (její základy beztak sahají mnohem hlouběji do židovsko-křesťanské tradice). Její konstrukce připomíná spíše homeopatikum; užívá totiž „látky“ i „postupy“, jež jsou příčinou krizového stavu, avšak v množství, které má potenciál „léčit“. Díla prezentovaná na výstavě chápou pustinu nikoli jako stav prázdnoty, ale jako dynamický proces. Neusilují o jednoznačné pojmenování, ale spíše o naslouchání tomu, co přetrvává po ztrátě smyslu – ať už ve vysychajících vztazích, drolících se strukturách nebo ve zploštělém jazyce současných médií.
Když se před více než půl stoletím americký futurolog Herman Kahn zahleděl do budoucnosti, spatřil v ní mozaikovitou společnost s bezpočtem různých přístěnků a enkláv menšinových zálib, chutí a zvyků. V mnohém měl nejspíš pravdu, zároveň však nelze opomenout, že skrze toto prizma domnělé diverzity do současného světa čím dál intenzivněji proniká homogenizační tón postupující globalizace s jejím de facto monopolním konceptem života. Dle Roszaka stále více připomínáme smutného hrdinu Ionescovy hry Nový nájemník , který je zahlcen a paralyzován nesourodou masou své intelektuální výbavy; v nepřehledném světě čím dál více spoléháme na stroje a algoritmy v bludné naději, že za nás vyřeší a roztřídí to, co již nedokážeme obsáhnout. Vizuální strategie zastoupených autorů různými způsoby reflektují pocit zahlcení, který paradoxně vytváří prostor prázdna. Právě v prázdnu se ale může formovat nový způsob vidění – méně sebejistý, o to snad vnímavější.
