Obraz se pohybuje v souladu s pohybem scenérie – simuluje pohybující se místo, ze kterého je pozorován. Výchozí bod je poměrně jednoduchý: natáčí Nemanja video ze své cesty vlakem? Obraz je komplikovaný svou degradací, video trvá na permutaci a variaci očekávaných scén. Takto vzniká kompozitní digitální pohyblivý obraz, který vytváří novou syntaxi krajiny. Nově odvozená syntaxe trvá na povrchu obrazu a podtrhuje kvalitu digitálního obrazu jako vyrovnání. Umělec poukazuje na povrchnost a povrchovou kvalitu obrazu, aby vytvořil paralelu s virtuálním pozorováním digitálního, zprostředkovaného internetového obrazu světa.
Tímto způsobem dílo hovoří jazykem modernistické sebereflexivity, protože jeho tématem je libovolnost krajiny a její odtržení od reprezentativního, mimetického obrazu světa. Nemanjova krajina se zříká popisu přírody, dokonce i modernistického vlivu na způsoby přírody. Krajina zde naznačuje napětí povrchnosti, které vypovídá spíše o potřebě změnit perspektivu. Podobně, umístěním tohoto videa do prostoru, umělec podmiňuje diváky ke změně perspektivy díla a odmítnutí filmové, narativní struktury pozorování. Samotný obraz neodmítá tradici, zprostředkovanou poměrem mezi projevem a reflexí v holandském malířství 17. století. Zdánlivě všední scéna je tak internalizována a poukazuje na svévolnost jako základ svobody a vnitřního vidění, což je cílem každého zprostředkování zobrazení světa. Nemanjova díla hovoří v sublimním smyslu jako faktor odcizení reprezentace.
Video Cave Piece (2013) se také zabývá kategorií vznešeného. Umělec ovládá statický pohled do nitra jeskyně a naznačuje scénu, která představuje divadelní jeviště. Na tomto statickém jevišti je jediným dějem náhodný kolemjdoucí. Takové setkání s dlouhotrvající existencí přírody kolem nás je podtrženo časově krátkodobým dějem. Cesta protagonisty může být vykreslena jako alegorie pomíjivosti lidského života v porovnání s věčností přírody. Vznešený charakter tohoto zobrazení se tak vrací k nulovému bodu lidské kreativity – jeskynním malbám. Bez nutnosti vyrovnávat se s narativem hovoří toto dílo také o tradici figurativního umění. Připomíná mi to, jak německý režisér Werner Herzog trvá na kategorii vznešenosti v mimořádném filmu o malbách v jeskyni Chauvet, The Cave of Forgotten Dreams. Herzog evokuje legendárního Longina a jeho koncept osvícení: „Náš duch je povznesen nad přírodu skrze skutečně vznešené, vznáší se v euforii a je naplněn hrdou radostí, jako by sám stvořil to, co slyší.“
Jovana Stokić
