Antropologický exkurz do stopařské klubovny
„Slunné zářijové dny patří k nejkrásnějším v roce. V lesích, na stráních a v hájích se objevují barvy, které tam dříve nebyly. Sytá žluť, oranž, rumělková i karmínová červeň, bohaté tóny hnědi. Lesy jsou plny hub a jejich vůně. Z ptáků odlétají slavík, lindušky, pěnice, konipasové, ťuhýci, lejskové, budníček, bělořit. Stříbrným vzduchem letí do tajemných zamlžených dálek jemná vlákna pavoučků, „babího léta“. Nastává podzim.“
Citace záznamu z deníku Tomka Valtýna, ústřední postavy Foglarovy „Kroniky ztracené stopy,“ jakoby intuitivně vystihovala atmosféru tvorby čtveřice mladých mužů, kterou v rámci svého kurátorského projektu prezentuje Aleš Zapletal. Vstupem na výstavu „Klubovna – Stopaři podzimu“ přijímáme lyrickou pozvánku do unikátního světa plného syrové chromatiky a téměř až fyzického vzruchu. Zároveň ve vystaveném celku nacházíme ambivalentní symbolické roviny, tóny melancholie, ironickou disciplínu těla a zkrátka všechno, co by nemělo chybět v rituální klubovně postmoderních animistů.
Tvorba této specifické čtveřice art-trampů se vyvíjela živelně mimo rámec současných uměleckých proudů a konotace s fenoménem Art Brut by tu mohla být až příliš nasnadě. I z toho důvodu cítím potřebu zasadit uměleckou činnost Stopařů do kontextu sociálně antropologické teorie a širšího kulturně – paradigmatického rámce. S tímto vědomím mohu konstatovat, že tu máme co do činění s několika inspiračními rovinami.
V prvé řadě mám na mysli tramping, který je dnes považován za unikátní československou subkulturu s kořeny již na počátku dvacátého století. Myšlenkově vychází z děl Ernesta Thompsona Setona a Roberta Baden-Powela, zakladatelů skautského hnutí, respektive Woodcraftu. Velký vliv měla také literární tvorba intelektuálního zlatokopa, Jacka Londona; zkušeného znalce amerických reálií, Karla Maye; nebo genderově nevyváženého Jaroslava Foglara.
Sociolog Vojtěch Urbánek charakterizuje tramping jako “formu sdružování, která má výrazný dopad na konstrukci identity člověka a na jeho způsob vnímání okolí. Může se také stát prostředkem realizace mnohočetnosti osobnosti a obohacuje tak strukturu žitého světa. Nalézáme v něm jeden ze socializačních činitelů, který se podstatným způsobem vepisuje do charakteru participujících.“
O mnohočetnosti osobnosti jasně svědčí i tvorba svébytné umělecké skupiny, která se již označením Stopaři podzimu hlásí k loveckému alter egu, realizovanému skrze specifickou „klubovou činnost“ a originální umělecký tvorbu. Z hlediska interpretace nacházím jasné záchytné body v podobě formálních odkazů na skautské příručky či v koncepčním pojetí výstavního prostoru coby klubovny plné trampských fetišů, formálně nečekaně a originálně zpracovaných. Otázkou je, zdali šlo o záměr tvůrců, nebo kurátorský zásah Aleše Zapletala.
Artefakty Stopařské klubovny představují jasné aluze na řadu typických skautských a zálesáckých aktivit, nejvýrazněji v podobě „lovení bobříků“ (v podstatě model RPG herního systému aplikovaného do osobního života, kdy každý level-up je symbolizován ulovením bobříka, tedy navýšením znalosti a potenciálu, například v uzlování, poznávání zvěře, stopování atp.). Taková činnost vykazuje jasné rysy Gennepových přechodových rituálů: milovník přírody v rámci rituálů své komunity kontinuálně stoupá na vyšší úrovně své existence, od stádia tzv. zelenáče po zkušeného lovce, ověšeného bobříky od hlavy až k patě.
V tomto smyslu spatřuji jasnou paralelu mezi hrdiny Foglarovy „Kroniky ztracené stopy“ a tvůrci vystavených artefaktů. Knižní příběh se odvíjí od iniciačního zážitku – pohledu na ladný pohyb vypracovaných nohou tajemného chlapce v kraťasech. Ten hrdinům uniká až do chvíle, kdy naleznou jeho deník. S mladíkem se pak osobně seznámí a pod jeho vedením podnikají odvážné výpravy za dobrodružstvím.
Unikající mladík, jako symbol iniciačního tajemství, je u Stopařů podzimu nahrazen opačným objektem touhy, a to ženou. Což je logický důsledek překonání pubertálního období a zaměření pozornosti poněkud jiným směrem, než je poznávání ptáků podle siluet. Ne náhodou patří paleolitické kresby ženských pohlavních orgánů v jeskyních k prvotním uměleckým projevům definujícím moderního člověka. Přičemž kožešinové trofeje bobříků na stěnách umělecké „klubovny“ jsou vlastně přitakáním tomuto všudypřítomnému lidskému atavismu. Od raného novověku byla žena v evropské kultuře kladena do symbolického vztahu s divokou přírodou vzdorující civilizačnímu řádu. Jako metafora primordiálního mytického chaosu byla ženská přirozenost nahlížena i v souvislosti s čarodějnickými procesy nebo v předfreudovské psychologii.
Stopaři podzimu instinktivně vycítili psychologickou spřízněnost ženy s přírodou a dokázali až jungiánsky propojit archetyp ženy s koncepcí honu na vzácné zvíře. V loveckých kulturách byla představa milostného vztahu obrazně chápána jako strastiplná cesta lovce za svojí kořistí. Podle animistického výkladu se tak zvíře na konci svých sil zastavilo a upřímnému lovci se odměnilo vlastním životem. Tento moment byl metaforicky chápán v sexuálních konotacích jakési lovecké iniciace.
Art-trampové povznesli klasický lov foglarovských bobříků na esteticko – rituální činnost, sexuální mystérium. Dokázali se vyhnout nástrahám primitivního macho přístupu. Díky čemuž vypovídá komplexní atmosféra „klubovny“ spíše o specifickém primordiálním fetišismu a jisté rituální obsesi, mrazivé i veselé zároveň. Jak psal již Chalupecký v jedné ze svých esejí, umělec a šaman jsou si velmi blízcí ve snaze postoupit dále, změnit své vnímání a dostat se pod povrch věcí. V tomto smyslu Stopaři zanechali svá trampská camradla i usárny v říši dětství, výměnou za umělecký přístup k dobrodružství a přírodě. Přírodu, jako nejvyšší realitu, pak nalézají v hlubinách uměleckého prožitku a dívčího klínu.
Čtveřice originálních tvůrců pod kurátorským vedením Aleše Zapletala nastavuje zrcadlo zavedeným uměleckým konceptům a s živelnou vášní překračuje mnohé oborové hranice. Odkrývá zcela nový pohled na realitu. Proto si dovolím zakončit tuto stať tematickým citátem zakladatele skautského hnutí, sira Roberta Baden-Powella: „Skauting odtržený od reality je holý nesmysl.“
Miroslav Maixner