Mám podezření, že Karel Kunc byl do vnějšího světa poslán s nějakou zvláštní misí, jejíž smysl zná jen on sám – pokud vůbec někdo. Civilizovaná komunikace se zpravidla odehrává jako dialog duše s duší a umělci se většinou podřizují těmto pravidlům, s občasným přesahem do krajních poloh.
Karel tento ustálený obvod vyzkratoval těsným spojením ducha a hmoty. Tak těsným, že hmota se stává duchem a duch hmotou. Svět, jako materiál díla i dílo samotné bere jako haldu nevyužitých možností, hrubou surovinu. Vyrábět uhlazené finální produkty zjevně do jeho velkého plánu nepatří. Stejně jako společenská zodpovědnost – ta je Karlovi jako umělci v zásadě ukradená, což vnímám jako osvobozující. Žádné vizuálně působivé symptomy společenských neduhů, pokud nepočítám situace, kdy se Karel Kunc zjevně snaží aby se u něj projevovaly. Ovšem nikdy se nestaví do role terapeuta – toho, kdo určuje diagnózu ani toho, kdo má léčit. Jeho strategické postupy kombinují sběratelské obžerství s asketismem, který hraničí se sebemrskačstvím. Na jedné straně kumuluje všechno, co vidí a nikdy (opakuji: nikdy!) nic nevyhodí a zároveň se dobrovolně týrá úmornou fyzickou dřinou, případně drakonickými pravidly.
Každá jeho práce je vlastně takovou špehýrkou mezi tady a tam, kterou divák může sotva prostrčit prst. Na druhé straně nečeká žádná zpřízněná duše, ten odjinud je dokonale lhostejný a povznesený. Skrze tento průhled se nicméně věčnost jeví jako něco, co tu bude pořád, minimálně jako koloběh vznikání a zanikání, takže je celkem jedno z které strany se podíváte.
Michaela Ivaniškinová
