Z mnoha českých umělců, kteří se v minulém století usadili ve Francii, je Jan Křížek jedním z nejoriginálnějších. Žil tam od roku 1947 až do smrti a vytvořil podstatnou část svého díla.
Podněty českého umění dokázal propojit s aktuálními proudy poválečné pařížské výtvarné scény a nalézt vlastní osobitý výraz. Dostalo se mu uznání významných francouzských teoretiků i umělců, především Michela Tapiéa, Charlese Estienna, André Bretona, Jeana Dubuffeta, Pabla Picassa a René Duvilliera.
V jeho díle se ojedinělým způsobem propojují výsledky obdivu k archaickému a mimoevropskému umění, k raně románské stylizaci, barokní expresi i k dílu Augusta Rodina s naprosto spontánním, rychlým gestem pohybujícím se na hranici automatického, intuitivního a impulsivního projevu. Ve skutečnosti proces své tvorby dokonale promýšlel a přesně věděl, kam směřuje a co sleduje. Je příznačné, že svým dílům nedával žádné názvy; důležitý byl pro něho vlastní proces hledání, kontinuita, vývoj: kresby a sochy byly „pouhé“ etapy na cestě k poznání. Když také dospěl k názoru, že cíle dosáhl, tvorbu ve svých čtyřiačtyřiceti letech ukončil a z Paříže se odstěhoval na francouzský venkov.
Výstava prezentuje dvacetiletí Křížkovy aktivní tvůrčí činnosti a jeho dílo alespoň v náznacích vsazuje do dobového kontextu.
