Lze tělo redukovat na pouhou schránku – nádobu, do které jsou vloženy osobní či historické příběhy?
Video Beneath My Feet Karolíny Matuškové a Lucie Zelmanové tuto otázku neklade přímo, ale inscenuje ji skrze tělo vědkyně, která na nehostinné, vyprahlé pláni v blíže neurčeném čase i prostoru nalézá důkaz o existenci dávno vyhynulého druhu měkkýše. Stříbřitá, biomorfní hmota škeble se vlivem okamžiku svého nalezení člověkem postupně odhmotňuje, transformuje a odkrývá svůj nahromaděný sediment – až hranice mezi schránkou živočicha a lidským tělem přestane být zřetelná.
Organický tvar škeble spouští v hlavní postavě lavinu pocitů a detailů dávných příběhů, které v sobě nese, ač si je vědomě nevybavuje. Tělo ukazuje svoji tělesnou paměť, což se zde jeví jako ústřední motiv. Postava vědkyně se skrze vnímání vlastního pohybu v (ne zcela jasném, ale zároveň konkrétním) čase a prostoru odpoutává od fyzického bytí tady a teď a stává se živočišným tvarem proplétajícím se s proudem osobních vzpomínek. Proměnlivost škeble tak funguje jako klíč: odemyká vrstvy, které tělo uchovávalo bez vědomého úsilí.
Dílo pracuje s technikou morfingu – tekutým prolínáním dvou obrazů, zde doslova dvou těl –, avšak přesahuje jeho konvenční užití. Tam, kde tradiční morfing pouze vizuálně propojuje odlišné formy, s ním autorky nakládají jako s nástrojem k zobrazování skutečné propustnosti hranic: mezi člověkem a zvířetem, reálným a virtuálním, zaniklým a zrozeným. Vědkyně se stává subjektem, který již není čistě lidský, ale ani zcela posthumánní – její existence a existence škeble se na okamžik slijí v jeden nestabilní, přechodný tvar. Odpověď na úvodní otázku tak nepřichází jako tvrzení, ale jako obraz: tělo není schránkou, která příběhy pouze nese – je jimi utvářeno a neustále přepisováno.
text: Mariana Pecháčková
Metaškeble 1, 2, 3
DOP:
Filip Kopecký
Alien:
Karolína Matušková
RAP:
Valley girl, uberduck.ai
publikace: 6. 1. 2025