Ondřej Petrlík je bytostně věrný malíř s výrazným kreativním temperamentem a poznatelným rukopisem. V umění jej zajímá především hodnota bezprostřední stopy, senzuální a emocionální dotyk, obraz (objekt) a jeho dimenze okamžitosti. Vytváří cykly maleb klasických i atypických formátů, kresby, fotografie, objekty, asambláže a instalace. Na samotný akt tvorby se dlouho připravuje, pečlivě zvažuje všechny řemeslné i intelektuální složky. Ondřej dokáže být v procesu naprosto oddaný životodárné náhodě, ale zpětně se snaží s racionálním odstupem porozumět tomu, co pro něj vlastně umění znamená a tuto zkušenost nahlas vyslovit. Jeho definici vztahu uměleckého díla, jeho autora a jeho diváka rozšiřuje naprosto klíčová zkušenost ze světa starožitnostní, kde Ondřej existuje jako poučený znalec, seriózní obchodník a vášnivý sběratel zároveň.
Pro Galerii 35m2 Ondřej připravil instalaci, kde do dialogu vstupují autorské kresby a jejich fotografické reprodukce. Dialog je veden skrze společné monotéma. V adjustovaných olejových kresbách i jejich barevných zvětšeninách dominují plochy – rozpínavé i ohraničené. Dráždí svojí psychografickou intenzitou i kontrolovanou nahodilostí. Skrze jejich energickou i subtilní šrafuru prosvítají zářivě bílé nebo bělavé magické tvary, jakási neurčitá, ale půvabná forma , která má zřejmě naprosto prozaický předobraz. Každopádně nás tyto rozložené tvary nesměle svádí k abstraktnímu vnímání obrazů. Pozornost se tu odvádí od zobrazeného k samotné barvě – jako k prostředku absolutní volnosti. Barvy prochází ochotně a v harmonických sestavách originální kresbou i její reprodukcí. Průzračnost, jas, měkké jiskření pastelových odstínů a jejich „neviditelných“ reprodukovaných valérů, prázdná bílá místa i signální červeň klipsů, ohnuté části zavěšeného fotopapíru – to vše dohromady vyjadřuje jakousi vznešenou jednotu vnímání.
Poznávám Ondřeje i v této aktuální výstavě jako posla těch nejsvobodnějších výtvarných duchů. Není to přitom žádný univerzální umělec, nepouští se do kde čeho. Soubor kreseb a fotografií, který zde předkládá, se obsahově výrazně neodlišuje od jeho předchozí práce, naopak představuje její prodlouženou podobu. Taktéž ráz výstavy lze považovat v ohledu k současné praxi spíše za klasický. Svoboda Ondřeje Petrlíka plyne z jakési vířivé nestálosti a z houpavé rovnováhy všech dostupných malířských a výtvarných forem, se kterými nakládá. Vnímavý divák pochopí, že Ondřej chápe abstrakci jako příliš nepřátelskou, geometrii za příliš svůdnou, figurální zobrazení za příliš sentimentální a expresi za dost relativní pojem. Ondřej se radostně houpe, střídavě v kabátku prosťáčka i aristokrata, někde mezi divokým primitivismem a puritánskou kultivovaností. Dokáže zkreslit skutečnost s instinktem básníka, ale ne k nepoznání. Jak mi jednou řekl on sám:“…jde mu o nejhlubší prožívání reality, jež se od něj oddělila.“
Michal Pěchouček