Postava umělce jako provokatéra, nestoudníka a pokleslíka má svou dlouhou tradici a bez ní bychom si dnešní spektrum typologie současného umělce dovedli jen těžko představit. Rozumní lidé, kteří soudobému umění neholdují, ve většině případů podobné tvůrce označí za úchyly nebo nedospělce, potažmo exhibicionisty a asociály. Současně ale široká veřejnost na šokantní excesy (pokud se náhodou objeví v médiích) reaguje mnohem živěji a s větší empatií, než je tomu třeba v případě „suchopárných konceptuálních tendencí“.
Umění provokovat je vlastní i Ivarsu Gravlejsovi (nar. 1979), který se přitom umí tvářit jakoby nic. Vulgarita, skatologie nebo pornografie nepatří zrovna mezi moje oblíbené „žánry“, v podání Gravlejse ale mají pro svůj vtip i nápaditost, někdy dokonce hloubku pudící k tomu, čemu se říká vážné zamyšlení. Gravlejs se narodil v Rize (čili pro nás jakoby dobře splňoval představu o divokosti a provokativnosti umělců pochazejících ze zemí „víc na Východ“), vystudoval ale fotografii na pražské FAMU. Fotografování se ovšem věnuje už od dětství a řadu svých raných snímků vystavuje a prezentuje v portfoliu i dnes. Právě moment určité infantility je pro něj typický a zároveň se děti a dospívající stávají často účastníky jeho projektů.
Klišé o tom, jak někdo „testuje samotné médium fotografie“ už je skoro trapné zase vytahovat. Gravlejs tak ale činí velmi svébytným způsobem, kterým se od zástupů často dosti stereotypně pracujících „testovatelů“ liší. Vtipně glosuje třeba nesmyslné nebo banální rady začínajícím fotografům, vytváří fotografie-objekty, vystavuje snímky samotných fotoaparátů atp. V mnoha případech není zřejmé, zda fotografie pořídil Gravlejs sám, nebo zda je někde našel, resp. stáhnul. Mnohdy přímo využívá činnosti dalších osob – ať už vědomé nebo nevědomé, a poukazuje tak na chování, které je s focením nebo filmováním obvykle spojené. Hraje si s jazykem, s kombinacemi slova a obrazu, mystifikuje a taky se ironicky obouvá do samotného umění. Je vcelku příznačné, že právě on odhalil umělecký potenciál české animované dvojice Pat a Mat.
Za „slupkou“ provokatéra, který si nebere servítky před hovnem, píčou nebo čůrákem (ať už jde o ztvárnění verbální nebo obrazové), je sofistikovaný umělec, kterého nakonec můžeme vnímat právě jako „konceptualistu“. Unikátně v sobě tedy spojuje potenciál zaujmout diváky a současně jim ukázat i jiné polohy současného umění než je pouhá prvoplánová senzace.
Tereza Jindrová
