Co je umění? Tahle banální a přesto neřešitelná otázka visí ve vzduchu přinejmenším celé jedno století.
Pokud vím, poslední dílo Ivana Voseckého byl nápis na zdi galerie: Umění je nic nechtít.
Bezprostředně poté vyklidil atelier, rozžehnal se s uměleckým prostředím a přesídlil na Šumavu. Část obrazů rozdal, něco použil dál, často k prozaickým účelům. Jeho horská chajda s ovčínem ale připomíná spíš galerijní instalaci, navíc s výrazným autorským rukopisem.Vlastně je to zhmotnělý sen moderny o rozpuštění umění v životě. Duchampovy šachy vedle toho působí jako trapně elitářská a snobská zábava.
Ať už jej chápeme jakkoliv, konec se vždycky podobá úklidu. Ivan navíc třídí odpad, i ten sémiotický a hlavně recykluje. Dělal to tak vždycky, zkuste prosvítit jeho plátna nebo si všímat detailů v instalacích. Ostatně nápis, o němž byla řeč, je vlastně zrecyklovaná verze staršího textu, kde umění nahradilo původní svobodu. To má dost silnou symboliku, což? Možná, že nezamýšlenou…
Trochu to souvisí s povahou Voseckého děl, jeho tvůrčími postupy.
V zásadě jde vždy o těsné spojení nevinného (přirozeného, dětského nebo prostě jen nezáměrného) s hluboce závažným. Subjektivního zážitku či postoje s veskrze holisticky pojímaným světem. Pocit nepochopení u Ivana Voseckého (u zážitku bolesti či víry to dost dobře nejde) splývá s pocitem pochopení (skrze soucit nebo zatajovaná fakta). To jsou dost závažná témata, takže by nemělo nikoho překvapovat, že jeho tvorba působí trochu neotesaně. Vzpomeňme si na toho nešťastného sofistu z Platónského mýtu o jeskyni, Pravdu prostě nejde vyprávět brilantně, chybí slova k popisu, předobrazy. Dá se jen naznačovat, hledat metafory a metonymie: Love – Vole. Izrahell. Soukromé psychodrama ledvinové koliky a neutěšený stav planety. Veteš a genocida indiánů. Nebo prostě jen předat poselství (Všechno je boží vůle. Kill them All…) a začnou se dít nečekané věci…
