Projekt nazvaný Inverzní romantika si neklade jednoznačné cíle. Vlastně by se ani neměl nazývat „projektem“, ale mnohem spíše (pouze) výstavou. Vysvětlení je jednoduché. Snahou je co nejvíce se vyhnout zprofanovaným a v uměleckém „provozu“ nadužívaným termínům a pojmům spojeným s „pozitivním a servilním jazykem ekonomiky, logiky a politiky“. Užívá-li se dnes běžně v souvislosti s vizuální kulturou jazyka počtů, výroby a postprodukce a je-li v módě „přesazovat“ jazyk jednoho oboru do jiného a volně pak nakládat s konkrétními významy, pak výstava tří malířů – Jiřího Petrboka (1962), Josefa Bolfa (1971) a Martina Gerboce (1971) – přináší sice podobnou strategii (rozvolnění), ale prostřednictvím čistě vizuálních prostředků. Zásadní a nosnou je tu strategie jinotaje, malba je zástupnou situací, která podprahově atakuje diváka a pracuje s jeho imunitou a – v druhé fázi – integritou. U každého je tato „situace“ vyvíjena jinak a s jiným dopadem. Umělec se tu stává tím, koho Pierre Klossowski trefně označuje zároveň za experimentátora i pokušitele (Versucher). Obraz se stává laboratoří, která se ale vědomě vyhýbá banalitě pojmenovatelnosti a diagnostifikace. Nesměřuje k obnažení a potvrzení jednoho jediného ideálu, něčeho bolestně nedosažitelného, romanticky nedostupného, a už vůbec se nezabývá nějakým popisem či pouhou reflexí, nýbrž naopak sytí a zmnožuje odlišnosti, které zasévají chybu do jednoznačné orientace diváka. Obrazy ho mohou iritovat, provokovat i trýznit. Odtud název Inverzní romantika.
Josef Bolf
Pro čtení vystavených obrazů Josefa Bolfa jsou důležité konflikty a napětí mezi jednajícími postavami pocházejícími z autorovy imaginace – jakýmisi hybridy, přechodnými stavy mezi hračkami, zvířaty a lidmi – a prostory (exteriéry i interiéry), které jsou odvozeny a zkomponovány z dnešních často nehostinných reálií. Jedinci se tu ztrácejí, bloudí, jsou vystavováni různým neočekávaným, často osudovým událostem měnících z podstaty jejich existenci (havárie, požár). Barevnost stažená často do černorůžové působí uzavřeně jako vizuální filtr, který nepropouští jiné druhy světla, přeneseně jiná řešení. Bolf vytváří cílené komprimační situace, v nichž opakovaným (ritualizovaným) prožíváním autobiografických kritických chvil z různě vzdálené minulosti koriguje a slaďuje své současné vědomí s podvědomím a probouzí v sobě pud sebezáchovy, který ale neustále jako by balancoval na hranici sebedestrukce. „Jsme vydáni na pospas historii… Každá osoba čelí své minulosti,“ přesně formuluje Gabriel Marcel v Poznámkách k pojmům Čin a Osoba.
Jiří Petrbok
V malířském díle Jiřího Petrboka lze pozorovat vývoj od koncentrovaných, jednodušších motivů ke složitým scénám se spletitou ikonografií. Mají-li i nadále Petrbokovy postavy lidskou podobu, jsou nyní stále více vystavovány deformacím a chybám, které do nich vsazuje jejich vlastní vědomí a podvědomí. Stávají se hříčkami, hracími kameny na šachovnici, loutkami fungujícími bez vlastního přičinění. Mizí perspektiva jako konstrukt směřování a objevuje se zrcadlení a bujení bez jasného ukotvení dějového epicentra, mizí individuální rysy a projevy a nastupuje proces množení stejného. Zdánlivě „zobrazující“ malba představuje kompromisní útvary plné hybridních monster, jejichž pararealitu kontrastně evokují prvky realisticky popisné věcnosti (boty, módní prvky, pracovní nástroje). Do kontextu obrazu (ani interiér ani exteriér) se zpětně vbourává i samotné „umění“ v podobě citací děl světových uměleckých hvězd (bratři Chapmeni, Sarah Lucas, Damien Hirst, Maurizio Catellan ad. – autoři, kteří sami nechávají ve své tvorbě průchod otevřené skepsi). Jinde Petrbok ironicky signuje vlastní obraz jako „Mucha“ (rozuměj Alfons), často instaluje do obrazu sám sebe v podobě různě modifikovaného autoportrétu, který lze identifikovat skrze brýle se silnými tmavými obroučkami. Jedním z klíčových děl je Rodina na výstavě. Uprostřed anonymního galerijního zálivu defiluje jako na fotografii Petrbokova rodina společně s dílem bratří Chapmanů. V podstatě klidná scéna je dramatizována detaily – rozevláté vlasy ženy, tetování, zanedbaný vzhled autora, nad zemí levitující dcera atd. Věcnost a figurace se na Petrbokových obrazech stává magickou tak, jako se rozpouští kontury našeho okolního světa, pokud se sami nepodílíme na jeho konstituci, ale setrváváme v pozici pouhého diváka. Tento pocit se dokonale kryje s citací z textu Gabriela Marcela (Poznámky k pojmům Čin a Osoba): „Obrazy před námi defilují jako v kině. Náš postoj je divácký: ani nás nenapadne, že by se nás ta záležitost mohla týkat“. Petrbok je v ironii očistně nekompromisní jak vůči divákovi, tak především vůči sobě.
Martin Gerboc
Martin Gerboc je autorem všestranným. Malba zůstává jedním z výstupů, které si zvolil pro svou aktivní intelektuální činnost. Gerboc se zdá být možná mnohem více jakýmsi aktivistou využívajícím malířských prostředků k ideové propagaci nežli milovníkem vytříbeného vkusu či referentem na fóru tvůrčího výzkumu a objevování. O postupech ideové proklamace hovoří četná hesla a nápisy v kontextu obrazové plochy, které bez strukturování na důležité a podružné agresivně napadají diváka a rozptylují jeho pozornost od první chvíle, kdy jeho zraky spočinuly na díle. Není tu žádný prostor pro zvědavost a tajemství. Vše je odhalováno ihned a s brutalitou srovnatelnou s aktem násilí. Některé „dveře“ otevřené rychle nebo brzy se později jen těžko zavírají. Proudí jimi tam a zpět rozvratný chaos zpochybňující cokoli, co jedinec učiní či vytvoří, aby se posunul z místa. Aby opustil pozici pouhého diváka. Gerboc analyzuje prostředky „šíření zla“, jako jsou tma, urážky, násilí, symbolika (tetování), ošklivost, a jejich kumulací je v jejich vlivu „rozměňuje“, oslabuje a obrací samy proti sobě do sebezničujícího zacyklení. Cílem zůstává, doufejme, víra v překonání Zla. Otázkou je, kde přesně identifikovat pozici autora tohoto na první pohled hrůzného divadla. Možná, jako pluralitní konstituční ego, na jevišti, v hledišti i v režijní buňce zároveň.
Petr Vaňous
