Výstava Intermarium je projekt věnovaný fantazmagoriím a představám, ke kterým se uchylují jednotlivé země střední Evropy, když chtějí definovat svou pozici vůči západní Evropě i vzájemné postavení v rámci regionu.
Výchozím bodem projektu je kniha Ziemowita Szczerka Rzeczpospolita Zwycięska (Vítězná republika). Jedná se o alternativní historii období druhé světové války. Szczerek čerpal inspiraci z autentických meziválečných plánů rozvoje Polska, které vytvářeli politici, urbanisté a ekonomové. Se zřetelem k tehdejší ekonomické situaci a geopolitickým podmínkám spřádá autor vizi Polska, které společně se západními spojenci vítězí po napadení Německem v září 1939. Poté Polsko začíná hrát v regionu prim. Spojuje se Slovenskem do jednoho státu a dále vytváří konfederace s okolními zeměmi, jako je Česko, Maďarsko, ale například i Litva, Rumunsko nebo Jugoslávie. Vzniká tak politický útvar, v jehož rámci dochází k sentimentálnímu návratu ke snu o zlatém jagellonském věku, zemi „od moře k moři“.
Tato federace států s dominantní rolí Polska funguje více než deset let, aby se poté efektně rozpadla. Velmocenské vize, jak dokazuje ve své trefné knize Szczerek, se ukazují jako nereálné iluze. Koalice Intermarium se rychle hroutí. Původní idea konfrontovaná se „všeobecnou nemohoucností“, jak Gombrovič charakterizoval východní Evropu ve srovnání se západem, je příliš slabá na to, aby sjednotila vícero států této části Evropy. Právě tato „nemohoucnost“ a příčiny rozpadu politické fantazmagorie nás přivedly k vytvoření výstavy o potenciálu regionu, vylíčeném s nadsázkou.
Je to pokus o naskicování specifik jednotlivých zemí regionu prizmatem jejich představ o sobě samých, o vlastní roli a pozici vůči ostatním evropským státům, o jejich příliš umírněných nebo přebujelých aspiracích, o rozporech či shodě zájmů, a konečně i o tom, jak se v průběhu generací měnilo vnímaní toho, co je (pokud vůbec existuje jako koherentní celek) střední Evropa.
Důležitou perspektivu, v jejímž rámci je často analyzována problematika umělecké identity střední Evropy, vytyčují např. výzkumy Piotra Piotrowského či Zdenky Badovinac. Problém „westernizace“ a odvolávání se na západní standardy byl v rámci umělecké kritiky široce diskutován a byl též zpracováván tvůrci působícími na výtvarné scéně regionu v 90. letech.
Umění v rukou autorů ze zemí bývalého východního bloku se často stává prostředkem ke zkoumání historických otázek a tematiky národní identity. Na výstavě se objevují příklady estetiky na pomezí umění a propagandy, typické pro totalitární systémy. Radikalismus zde představených uměleckých skupin vychází z potřeby posunout se za hranice stále ještě živého konfliktu mezi Východem a Západem. Vědomí „patové“ pozice střední Evropy a její vklíněnosti mezi oběma póly se navrací v podobě touhy přezkoumat totalitní symboly, národní autority, sny o moci, nebo dějiny jako sféru manipulace se současností, a spřádat vize budoucnosti.
Upadla problematika národní identity v zapomnění společně s blednoucími i nechtěnými vzpomínkami na společnou koexistenci pod dohledem velkého bratra? Uchopením představy Intermaria, fantazijní říše mezi dvěma moři, chceme podnítit vize ztracené, nebo možná nikdy neexistující komunity, jejíž povahu vystihuje práce skupiny IRWIN: Je čas na nový stát. Někteří říkají, že tam můžete najít štěstí.
