Symbolickým svorníkem dvou částí výstavy Michala Pěchoučka, kterou autor příznačně pojmenoval Hodiny v umění, je motiv mladíka sedícího na židli zády k divákovi. Na fotografickém filmu (Filmogram #8) je čtyřiadvacekrát civilně zachycena osoba, jak sleduje horizontální černý pás, připomínající pruh dělící jednotlivá políčka filmového pásu. Na prošívaném obraze Time for Bed XIII sedí mladík v trenýrkách na složeném ručníku. Postava hledí do zdi s kachličkovým obkladem a je pojata v duchu zobrazivého naturalismu, metaforicky odkazujícího k žánru romantické malby. První příklad se zdá být zcela prostý emocí, druhý naopak ke světu lidských pocitů a naléhavých tužeb přímo odkazuje. Odlišný způsob podání stejného motivu reflektuje i „dvojdomé“ pojetí celku výstavy v domě U Kamenného zvonu. V první části, umístěné v gotickém patře budovy, autor tematizoval vlastní fascinaci, kterou pociťuje nad zobrazovací racionalitou technologií filmu a videa. Druhá část je zcela odlišná, plná tělesnosti – cyklus obrazů Time for Bed se odvíjí v renesančním patře stejného domu. Autorovu instalaci lze chápat jako dialog mezi dvěma odlišnými médii, historickými vrstvami, ale i jako příběh a jeho popření tou samou osobou.
Michal Pěchouček je umělcem, jehož tvorba je ve svém základu spjata s různými podobami vyprávění příběhu. Autorsky se zaměřuje na význam příběhu, jeho archetypy a především styl, jakým lze vyprávět prostřednictvím různých médií. Již ve fotorománech Dokonalá minulost II (2000) a Jako host (1999) Pěchouček systematicky pracoval na „výstavbě“ vlastního stylu vyprávění s vyhraněnou poetikou. Formálním východiskem mu byla fotografie, kterou začal užívat jako základní stavební jednotku příběhů. Ke vzniku vazby na fotografii a vůbec v rozvoji poetiky celé další tvorby zafungoval důležitý moment umělecké apropriace fotografií z rodinného archivu, pocházejícího z 60. a 70. let 20. století. Pěchoučka fascinovala alba, která pořídil jeho otec, vášnivý fotografický amatér, a také podomácku zhotovené sešity, do nichž si jeho matka v mládí vlepovala fotky krasobruslařů, hokejistů a herců. Tato alba patří k významným zdrojům stylu a poetiky nejen fotorománů, ale i autorových grafik, malířských novel a videí, které Pěchouček tvořil od konce 90. let do roku 2006.
Amatérská povaha rodinných alb byla zřejmě inspirací k „vědomému diletantismu“, s nímž Pěchouček pracuje tak, že jej zdůrazňuje a ostentativně demonstruje. Je to patrné kupříkladu v záměrném naivismu, s jakým autor apeluje na divákovy city, připomínajícím dojímavé scény z dob němého filmu (Tajemství tiché pošty, 2003), v přehnaně doslovných scénářích a úmyslně toporném, zdlouhavém inscenování (Čestná stráž, 2006). Ke změně vizuální podoby Pěchoučkových prací došlo asi nejvýrazněji na samostatných výstavách Playtime (Galerie Brno, Brno 2006) a Screen (Galerie Jiří Švestka, Praha 2008), v rámci kterých autor dosud zaměřený výhradně na lidské příběhy zviditelňované prostřednictvím realistické zobrazivé figurace využil i „chladný“ protipól v podobě geometrické abstrakce.
Výstava v domě U Kamenného zvonu, nazvaná Hodiny v umění, v mnohém navazuje na expozici Screen svou přímou polarizací abstrakce a figurace v autorových dílech i v přístupu k vystavování. Hodiny v umění jsou ovšem mnohem vyhraněnější, působí jako dvě samostatné výstavy. Do prostor prvního patra umělec umístil cyklus složený z minimalistických, až „chladně racionálních“ prací (filmogramy a videoinstalce). Druhé podlaží s cyklem figurálních textilních obrazů Time for Bed zachycuje jakoby „příběhy“ z internátního života. Součástí je i sarkastické loutkové video Pavla Ševce o fiktivní galerii, kde se mimo jiné objeví charakter, který může připomínat Pěchoučkovo působení na výtvarné scéně. Odlišnost obou pater vyjadřuje odlišnost dvou hodin v umění: malby a filmu, ačkoli ve své klasické podobě obě média na výstavě absentují. Obrazy vytvářené podle fotografických předloh jsou reliéfně sešité z látek (ready-made nočních úborů) a filmogramy sestávají z kontaktních fotografií a inverzních fotografických filmů. Hlavní dialog výstavy se odehrává mezi figurální malbou, která je primárně chápána jako realistická, zobrazivá, historická a narativní forma, a filmogramy, které jsou založeny na principech filmových kódů a vztahují se k autorem vytvářené minimalistické iluzi pohybu.
Olga Malá
