Jsem přesvědčený, že film je nejvlivnějším uměleckým médiem vůbec. Je jak obsahově tak i formálně schopný formovat společnost daleko více než jiné typy umění.
Lidé přejímají mluvu, gesta, grimasy, ale i vzorce chování odpozorované ve filmu. Film má reálnou možnost ovlivňovat veřejné mínění, zájmy lidí, jejich touhy atd. Nejde však pouze o obsahy filmu, ale do obecného povědomí se vžily i určité prvky z filmového jazyka, kterými běžně opisujeme své okolí. Řekneme-li tedy, že něco bylo „jako z filmu“, nebo označíme někým vykonávanou činnost za „zpomalený film“, pak všichni vědí, co máme na mysli. Například i soukromý poslech hudby ve sluchátkách při chůzi je možné vnímat jako svým způsobem soundtrack k okolní realitě. Příkladů je velmi mnoho. Myslím taky, že v určitých momentech se film a život stýkají tak těsně, že je již od sebe nedokážeme odlišit. Film, video, zkrátka pohyblivý obraz je už tak nedílnou součástí našeho vnímání, že jej nepodrobujeme přemýšlení, analýze, přijímáme jej zcela automaticky.
Tyto úvahy jsou tématem mé současné výstavy v Jelení, ve kterém kombinuji sekvence ze dvou pohyblivých obrazů: notoricky známého filmu „Příjezd vlaku do stanice La Ciotat“ bratří Lumiérových, který byl promítán společně s jinými na památné první veřejné filmové projekci koncem roku 1895 a současného amatérského videa z občanské války v Sýrii. Myslím, že se na nich dá dobře ilustrovat výše řečené. Zatímco diváci z indického salónku pařížského Grand Café s hrůzou prchali před černobíle, trhaně a diagonálně nasnímanou lokomotivou, protože ji považovali za realitu, dnes naopak realitu zobrazenou na displayi kamery považujeme za film.
Světlo a pohyb promítačky jsou pak základními fyzikálními veličinami – předpoklady – pro shlédnutí filmu na starém celuloidovém pásu. Světlo a pohyb je pak i v Jelení základem formálního řešení výstavy.
