Obrazy Daniela Vlčka jsou nepřehlédnutelně rituální povahy. Vyrývá čáru za čárou do vlhké malířské hmoty a jeho nekonečně trpělivé meditace mohou nabývat mnoha významů tak, jak můžeme donekonečna meditovat nad posvátnou slabikou Óm. Drážku za drážkou se ve stroze bílé nebo černé hmotě ukládá zdánlivě promarněný čas, zdánlivě neužitečná práce a zdánlivě nesmyslná informace. Vlčkovy obrazy ve své mnohoznačnosti ale vypovídají o naší společnosti, o industrializaci a automatizaci, o modernitě a jejích troskách, o pokroku i transformaci. Nesrší optimismem, jsou spíše nostalgickým ohlédnutím za érou víry ve velké ideály a v utopii na konci historie. Tyto obrazy už neaspirují na dělání velkých dějin, nýbrž ve vší pokoře, trpělivosti a nesmlouvavé přesnosti sčítají účet za napáchané škody. Ikonická černá ve Vlčkově práci až nápadně často odkazuje k černotě fosilních paliv, nejdříve požehnání a pak prokletí lidského druhu. Bílá je pak zapomnění a odpuštění, bílý popílek, jež milosrdně přikrývá ruiny.
Jestli má umění moc zprostředkovat nesouměřitelné perspektivy aktérů lidských i ne-lidských, pak si nelze nepovšimnout, jak často soucítí s přístroji a věcmi, jež jsme vyrobili my lidé, a jež jsou extenzemi našich těl a myslí. Vinylové desky, syntezátory, gramofony a tiskárny, jež se objevují v jeho instalacích i v procesech, jež dávají vzniknout jeho obrazům, ale také přístroje, s jejichž pomocí dělá hudbu, Vlček se nalaďuje na vlnové délky jejich existence v rovnocenné komunikaci plné respektu. Je známo, že jihoameričtí či jiní šamani připisují duše i letadlům, automobilům nebo počítačům. Antropolog Eduardo Viveiros de Castro (Cannibal Metaphysics, 2014) nazýva takové zprostředkování perspektivismem a Daniel Vlček dělá přesně to, když vyprovází umírající tiskárnu nebo sejme poslední elegické přehrání gramofonové desky těsně předtím, než ji použije jako šablonu k rytí drážek do olejového nátěru na plátně. Omyl totiž není na straně těch šamanů, omyl je na straně moderní společnosti, která měla tendenci naopak obrat o duši nejenom objekty a zvířata, ale třeba někdy i jiné jedince svého vlastního druhu. Dnes totiž bolestivě všichni zjišťujeme, že i když je třeba duše z pohledu pozitivistické vědy jenom kulturní fikcí, stejně má taková fikce nenahraditelnou funkci pro symbiotickou koexistenci člověka ve světě.
Daniel Vlček se neustále pohybuje mezi teritorii výtvarného umění a hudby, přenášejíc impulzy z jedné strany na druhou. Pohybuje se v širokém rejstříku od experimentálnějších poloh a sound artu až po pop. Překládá zvuk do obrazu a obraz do zvuku. Často mluví o vlnách, frekvencích a interferencích. Představují pro něj mnohdy metaforu, jež napomáhá skokům imaginace. Interference vzniká, když se protnou minimálně dvě vlny. Metaforicky může interference znamenat také dialogické setkávání a Daniel Vlček podle všeho vibruje na frekvencích, jež je přátelská a otevřená spolupráci. Byl nebo je součástí mnoha kolaborativních projektů: jedna aktivistická umělecko-hudební skupina (Guma Guar), dvě galerie (Berlinskej model, Galerie Ferdinanda Baumanna) a tři další hudební uskupení (Reverend Dick, Střešovická kramle, Ba:zel) představují jenom výčet těch dlouhodobějších kolektivních aktivit. Vyzkoušel si také roli kurátora (např. výstava 16 – 20 000 Hz, MeetFactory, 2013) nebo organizátora festivalu (Šamana ztráta, Prachovské skály, 2013 – 2016). V šíři svých aktivit připomíná, že žádný člověk nikdy není ostrovem a k tomu, aby něco sděloval, musí být součástí přediva společností a komunit, ve kterých probíhá tvořivá směna.
Radim Labuda
