Když se malíř najde, je ztracen, říkával Picasso, a také tato výstava je více o bloudění než o nalézání. Je ale asi potřeba přiznat, že mezi obojím nejspíš nehledá potřebnou diferenci a významy obou pojmů tím defacto stírá. V lese, který – byť spíše metaforicky – výstavu rámuje, je to vlastně velmi snadné. Právě tam se nabyté významy snadno mění ve svůj opak, takže pro jedny zůstává Dantovým temným lesem ( selva oscura ), v němž se člověk ztratí před samotnou branou pekla, a pro druhé doslova pravým opakem, tedy místem, kde se může nalézt, a kde překážky kulminující hustou mlhou třeba jen chrání prapůvodní „ráj“.
To druhé ovšem platí jen potud, pokud uvěříme, že přímá cesta nás vzdaluje cílům a samo slovo cíl nám zavání pragmatismem, jak je tomu i v útlé knize Ernsta Jüngera, z níž si výstava vypůjčila název. Chůze lesem v ní zdaleka nepředstavuje jen romantický únik, nýbrž – a mnohem víc – formu vzdoru. Pro Jüngera tato praktika značila především způsob, jak čelit postupující technologické a politické totalitarizaci moderní a současné společnosti: „Lesní chodec je odhodlán k odporu, pomýšlí vést beznadějný zápas, má v úmyslu vzepřít se automatismu a odmítnout jeho důsledek, fatalismus.“ Automatismem se přitom v jeho pojetí v zásadě rozumí právě moderní civilizace, její mocenské nástroje a technické inovace, jejichž přijetí vedou ke zpohodlnění a v konečném důsledku i ke ztrátě svobody volby.
Pro snazší porozumění toho, co tím Jünger myslel, srovnejme chůzi lesem s pohybem po silnici. Zatímco les umožňuje pohyb (byť komplikovaný) všemi směry, silnice nabízí de facto jen dvě možnosti, dopředu a dozadu. A tak je to i s „technikou“. Člověka, jenž ji využívá, Jünger přirovnává k pasažérovi v rychlém dopravním prostředku, o kterém říká: „Pokud je počasí příznivé a výhled příjemný, stěží si povšimne, že mu ubylo svobody. Na scéně se naopak objevuje optimismus a vědomí moci zplozené rychlostí. Vše se ale změní, není-li mu štěstěna nakloněna. Pak nejenže technika přechází od komfortu úplně jinam, ale zároveň vychází najevo nedostatek manévrovacího prostoru, který mu ponechala…“
Do prostoru galerie vrůstající, nespojitá, robustní i křehká, místy labilní struktura Martina Kubici naproti tomu přímý pohyb prakticky zapovídá. Umožňuje pouze pohyb po křivolaké trajektorii. A stejně jako integruje práce dalších autorek a autorů, vtahuje do sebe nakonec i další potenciální chodce a motivuje k bloudění i pochybám, jakožto nutným předpokladům nepředpojaté mysli.
Tomáš Knoflíček a Kateřina Štroblová
