Absence ve Videoarchivu přinášejí již po šest let pohled na kolekci audiovizuálního umění Videoarchivu VVP AVU, která vznikla v letech 2007 - 2018 a nyní ji zpracovává a rozvíjí Národní filmový archiv. Přizvaní hosté a hostky z mimouměleckých disciplín se zamýšlejí nad jejím obsahem a bílými místy, která odhalují pomocí vybraných témat.
Výběr pro rok 2025 připravil psychoterapeut a psycholog Adam Táborský, jenž snímky sestavil do čtyř bloků zaměřených na autorskou výpověď („říkám to nahlas“), reflexi rodinných vazeb („já a krevní nitky“) a vztahových dynamik („my a ti druzí“). Závěrečný filmový blok nazvaný „místa, která drží“, nastíní cestu k opětovnému získání pocitu bezpečí. Vybrané snímky nechávají nahlédnout do prostoru, kde se duševní zdraví stává zdrojem inspirace, obnaženou zranitelností, přiznanou zbraní i místem zpovědi a úlevy.
Projekce vybraných děl s doprovodným komentářem byla uvedena ve spolupráci s NFA v kině Ponrepo dne 25. 11. 2025. Na základě tohoto programu vznikl text, který reflektuje výběr audiovizuálních děl.
Promítaná díla:
"říkám to nahlas"
Přízrak - Janek Rous, 2015, 4 min
The Confession - Bystrík Klčo, 2022, 2 min 8 sec
Turbo Shut Up Armageddon - Jakub Adamec, 2007, 5 min 21 sec
Noc světa - Zbyněk Baladrán, 2011, 1 min 54 sec
V kostce - Pavel Kučera, 2010, 6 min 12 sec
„já a krevní nitky“
Opičení po matce - Kateřina Šedá, 2004, 1 min 6 sec
Opičení po otci - Kateřina Šedá, 2004, 3 min 4 sec
Opičení po dítěti - Kateřina Šedá, 2004, 3 min 33 sec
Zpovědnice - Tereza Velíková, 2008, 2 min 50 sec
I Have It All Here - Jiří Žák, 2013, 8 min 39 sec
„my a ti druzí"
Květomluva - Alžběta Bačíková, 2013, 4 min 13 sec
Promiň - Tereza Chovancová, 2023, 2 min
„místa, která drží“
Bojíte se tmy? Pavla Dundálková, 2015, 4 min 6 sec
Keď Vyrastiem Chcem Byť Malým Chlapcom - Bystrík Klčo, 2023, 2 min 56 sec
Muráňska Zdychava - Janka Vidová Žáčková, 1992, 4 min
Říkám to nahlas: hledání cest do rovnováhy
K eseji usedám prvně ve volných chvílích během služby na Centru krizové intervence v Psychiatrické nemocnici Bohnice. Příhodné pro dnešní přesycenou a akcelerovanou dobu je i to, že během nepřítomnosti něčeho či někoho můžeme dělat něco jiného. Platí to i pro mě nyní, kdy využívám čas bez pacientů k psaní eseje. Když mluvíme o duševním zdraví v umění, nacházíme se na pomezí. Pomezí mezi dotykem vnitřního světa a formou, mezi osobní výpovědí a sdílením, mezi obrazem či zvukem a vnitřním prožitkem. V nedávné reflexi na konferenci výzkumu v psychoterapii v Birminghamu zaznělo: „Klíčová je důvěra, že člověk ví, kdy potřebuje pomoc.“ A v umění se právě otevírá tento pomezní prostor, často vyjádřený v prudkém nebo jemném gestu.
Audiovizuální tvorba má zvláštní sílu a intenzitu ze své podstaty: obraz a zvuk, časová posloupnost, rytmus, střih. Psychologicky může taková tvorba fungovat jako „externalizace“ vnitřního světa: to, co bylo izolováno v hlavě či těle, se stává viditelným, slyšitelným. A zde se dotýkáme širšího záběru, kdy film a videoterapie (cinematherapy, video modeling) mohou pomoci „vyjádřit, uvědomit, měnit“ psychické stavy. Tvorba studentů a umělců, která byla naším výchozím bodem, nemusí být nutně terapeutická intervence v klasickém smyslu, ale mnohdy se terapeutickým procesem může stávat. Pro psychologa, terapeuta, čtenáře či diváka je pak zajímavé vidět, jaký vnitřní prostor se otevírá, jaká rizika či jaké možnosti se skrývají v krátkých audiovizuálních pozváních a jakým způsobem je možné k nim přistupovat nejen jako k výtvarným gestům, ale i jako vnitřním mapám. Z více než padesáti snímků do finálního výběru doputovalo snímků třináct. Co dělí či spojuje průřez tvorby za třicet jedna let v rozpětí 1992-2023?
Cílem tohoto textu je zastavit se nad uchopováním prostoru na pomezí vnitřního i vnějšího světa, kde se duševní zdraví stává zdrojem inspirace, obnaženou zranitelností, přiznanou zbraní i místem zpovědi a úlevy. Rámování kolekcí Videoarchivu VVP AVU, spravovaného Národním filmovým archivem, nám umožnilo setkat se s různými doteky, zastávkami a inspiracemi, které bychom rádi sdíleli. Zároveň se nejedná o nahodilý výštěk, ale spíše odraz současnosti, probublávající pole, které bezostyšně bere pozornost.
Bylo pro mě zajímavé sledovat cestu jednotlivých autorů a autorek. Když jsme si s manželkou například u něčeho říkali: „Fíha, to je dobrý!“ , tak nás posléze zajímalo, co ten člověk dělá teď, co dalšího vytvořil. Posléze jsme ale třeba zjistili, že se již oblasti umění a umělecké tvorby nevěnuje, že se jeho cesta vydala jinam, například k práci v marketingové agentuře.
Ještě než se pustíme do jednotlivých sekcí, tak se zastavuji nad otázkou, co říkáme nahlas my. Uvědomujeme si křehkost a zranitelnost, s nimiž jsme se vypořádávali při výběru tvorby, jelikož nás nedávno opustila jedna z autorek, kterou jsme do výběru zařadili: Janka Vidová Žáčková. V rozpravách s kurátorským týmem jsme citlivě zkoumali hranici, kdy ano a kdy ne, co ano a co ne… Domnívám se, že připomenutím odkazu Janky Vidové Žáčkové, který i nadále zůstává, nejen upamatováváme ji samotnou, ale také podtrhujeme význam a smysl videoartu a tvorby obecně.
„Říkám to nahlas“: Autorská výpověď
Jak říká italský gestalt terapeut Gianni Francesetti (2025), psychoterapie je kulturním vyjádřením určité historické éry. Je to reakce na kulturní a společenskou potřebu dané doby. Ale svět se neustále mění, a tím pádem se musí stejným tempem měnit také psychoterapie. Protože když se mění svět, mění se i způsob, jakým lidé trpí. A to znamená, že se musí změnit i způsoby podpory a uzdravování. V polovině dvacátého století bylo vnímání lidského utrpení silně ovlivněné dobou, kdy společnost byla represivní a omezovala svobodu projevu jednotlivce. Byla to doba, kdy sílila snaha podpoření a zarámování práv menšin, žen, různých národností, lidí s různou sexuální orientací, studentů, mladých lidí. Byla to doba podpory subjektivního vyjádření. Šlo tedy především o vyjádření subjektivity a už to samo o sobě bylo v mnohém léčivé. V 80. letech se ale objevila nová potřeba, protože když upřednostníme individualitu, hrozí, že z toho vznikne izolovaný jednotlivec, odpojený od druhých. Přišel tak obrat ke vztahovosti. Šlo o odpověď na narcistní společnost, kde „já jsem, existuji“, ale „nedokážu tě/druhé potkat“. Potřebovali jsme terapii, která bude zaměřená na spojení, na dialog, což se dařilo a bylo pro danou dobu dostačující. Dnes se ale nacházíme ve světě, který je, podle různých sociologů, rozpadlý, fragmentovaný, zrychlený nebo „tekutý“. Což znamená, že nám nechybí jen vztah jeden na jednoho, ale chybí nám celistvý svět jako takový. A když nemáme zakotvený svět, nemůžeme se cítit jako celistvé osobnosti. Dnešní doba znesnadňuje proces asimilace, jsme zahlceni podněty, které nedokážeme zpracovat. A tak se komplikuje i proces utváření osobnosti. I proto mladí lidé často trpí a pokládají těžké otázky: „Kdo vlastně jsem? Jaké je moje místo ve světě?“ Domnívám se, že hledají cestu, jak vstřebat vůbec zkušenost bytí a existence, zakořenit se, cítit propojení se světem. Objevují se pocity prázdnoty a fenomény „osobností“ bez tvaru. A proto potřebujeme psychoterapii podporující růst a někdy dokonce takovou, která napomůže ke zrození osoby, osobnosti.
Osobně žiju v bublině, která chodí na psychoterapii. Socioložky/gové, lékařky/i, politoložky/gové, právničky/íci, chemičky/ci, datové/í analytičky/ci, psycholožky/gové, psychoterapeutky/i, …, které znám, ti všichni většinou vyhledávají svůj prostor v psychoterapii. Žiju v bublině, která je psychoterapií. Samozřejmě existují i jiné způsoby, jak se vypořádávat s utrpením vlastním či utrpením světa. Jedním z nich je umělecká tvorba, autorská výpověď. Rozkrývání autorské výpovědi, doslovného i přeneseného hlasu či intimity odhaluje prostor, kde tvůrci mluví o svém vnitřním světě, o strachu, přiznání, o tajemství, o tom, co bylo dříve zamlčeno. Zároveň stále více a více lidí říká nahlas, že jim není dobře. I proto pro mě bylo zajímavé propojit mojí bublinu a bublinu médií s bublinou uměleckou.
Tento blok lze číst jako akt odvahy, sebeodhalení umělců a umělkyň. To, co bylo dříve nevysloveno, se stává viditelným a slyšitelným. Zároveň dostáváme možnost sledovat nejen to, co je vyřčeno, ale také to, co je skryto v sekundách, v obrazech mezi slovy, v tichu či v rozprostřených kompozicích. Představme si vnitřní svět jako temnou jeskyni, kde se ozvěna našich slov odráží dlouho po tom, co jsme je vyslovili. Tato audiovizuální tvorba je jako lucerna, kterou vnášíme do jeskyně, světlo odhaluje kontury, stíny, staré nápisy na stěnách; i když zůstávají zčásti ve tmě, světlo umožní nový kontakt. Akt „říkání nahlas“ se může stávat momentem zpochybnění izolace, osamělosti, které mohou být pro dnešní svět tak typické. Audiovizuální tvorba může pomáhat jak tvůrcům a tvůrkyním, tak divákům a divačkám jako prostředek regulace, může zmírňovat symptomy různé úzkostné, depresivní či psychosomatické symptomy. Může pomáhat lidem vyjednat svůj vztah k sobě i okolnímu světu (Cohen a kol., 2015).
Ve výběru této části „říkají nahlas“ společně následující: a) Přízrak (Janek Rous, 2015); b) The Confession (Bystrík Klčo, 2022); c) Turbo Shut Up Armageddon (Jakub Adamec, 2007); Noc světa (Zbyněk Baladrán, 2011); V kostce (Pavel Kučera, 2010).
Janek Rous nás zve do světa nenaplněných očekávání a přání. Snímek reprezentuje pnutí mezi aktuálním a vysněným povoláním zúčastněných aktérů. Tenze mezi pomyslným slídilstvím a denním sněním nás vtahuje do fantaskního co by kdyby…
Zažívanou smršť introjektů, tedy zvnitřnělých přesvědčení o tom, jací bychom měli být, jak bychom měli žít, bez ohledu na naše potřeby, přání a přesvědčení, přináší ve svém doznání či zpovědi Bystrík Klčo, kterou nahrál živě na sociální sítě, kdy odhaluje, jak mu prostupují bytostnou každodenností života.
Jako kdyby v nás temná Noc světa Zbyňka Baladrána udržovala špetku naděje… Objeví se na obrazovce něco? Jak se vypořádáváme s tvůrčí krizí, s odporem, nechutí? Jak se vlastně hledáme a zjišťujeme to, co je správně, co chceme, co zafunguje?
Práce Jakuba Adamce a Pavla Kučery jako kdyby měly stejná zadání, přičemž se ovšem jejich zpracování značně odlišují. Jeden je intelektuálně zádumčivý, druhý pak extravagantně exhibicionistický. Jinými slovy, jde o autorskou zpověď o smyslu tvorby, nejistotě, konkurenčním prostředí na AVU a parodickou osobní zpověď umělce. Zajímavé pro mě bylo, že jeden z pánů již „nedomuje“ v umění, ale v marketingu a druhý stále primárně tvoří a kurátoruje. Tipli byste si, který je který?
„Já a krevní nitky“: Reflexe rodinných vazeb
Jak brát vážně zprávu o tom, že je rodina základ, nebo přímo základ státu, aby se z toho nestalo klišé, otřepaná či znechucující fráze? Jak se vztahují k rodinám lidé, kteří rodinu neměli? Právě skrze tu díru? Téma rodinných vazeb, identity, genetiky či metaforických „nitek“, které nás spojují nebo svazují, nám může pomáhat uchopovat, jak jsme ve světě, jak nám je, jací jsme. V tomto bloku se tvůrci zabývají tím, kdo jsme, v souvislosti s naší rodinou – biologickou, „krevní“ nebo sociální – a jak tyto vazby formují naši psychiku a duševní zdraví.
Rodina bývá zdrojem podpory, opory, ale i konfliktu, traumatu, zranění. Rodinné vazby a rané vztahy (attachment) jednak stále více okupují veřejný prostor, jednak významně ovlivňují duševní zdraví v dospělosti. Například dysfunkční rodinné prostředí je rizikovým faktorem pro rozvoj úzkosti, deprese či poruchy identity. V kontextu uměleckého videa se právě rodinné vazby stávají tematickým polem, ve kterém se autoři vyrovnávají s „dědictvím“, s „opakováním“, s „krevními linkami“. Například u Kateřiny Šedé vidíme sérii „Opičení“, jak se „opičí“ po matce, otci, dítěti, tedy hledání identity skrze vzory, skrze generace.
Videoart může umožnit „externalizaci rodinného systému“. Autoři nastavují kameru, rám, čas. V této sekci pak zpřítomňují rodinnou dynamiku ve filmu. Publikum pak může sledovat, jak se rodinné vazby manifestují. Metaforicky je možno vidět rodinu jako síť jemných vláken, některá jsou pevná, podpůrná; jiná roztřepená, slabá. Když vláknem prochází proud, proud lásky, konfliktu, očekávání, může se rozehřát nebo přehřát, roztrhnout.
Skrze rodinné vazby se dotýkáme identity jako kontinua, kdy „já“ není izolovaný ostrov, ale propletence rodinných nití a společenských vazeb. Opakování působí jako zdroj uvědomění. Změna rodinných vzorců je možná, když se stanou viditelnými, a umělecká forma pomáhá je zpřítomnit. Do popředí vstupují těsnost a vliv rodiny na vnitřní svět, na pocit bezpečí, viny, očekávání, zázemí či jeho absence.
Ve výběru této části propojují „krevní nitky“ s tvorbou společně následující: Opičení po matce (Kateřina Šedá, 2004); Opičení po otci (Kateřina Šedá, 2004); Opičení po dítěti (Kateřina Šedá, 2004); Zpovědnice (Tereza Velíková, 2008); I Have It All Here (Jiří Žák, 2013).
Tvorba Kateřiny Šedé pro mě byla osvěžující, inspirující a povzbuzující, nikoliv samotným obsahem, jako spíš cestou a proměnou osoby autorky. Přišlo mi, že její práce sice tlumočí nosnou myšlenku, avšak ničím do očí bijícím či vyčnívajícím nad jiné práce byl dílek cesty jedné z nejuznávanějších českých umělkyň, což může dodat odvahu mnohým dalším na podobné cestě. Rodiče a jejich dospělé dítě se dobrovolně synchronizují. Vykonávají obvyklou činnost paralelně se svým protějškem, zblízka poznávají ráz a rytmus jeho života.
Ve Zpovědnici dcery reflektují vztah svých rodičů a jak tento vztah ovlivnil je samotné. Jaké by to bylo, kdybychom promlouvali za rodiče? Resp. jakými hlasy promlouvají rodiče skrze nás? Co všechno, co jsme s nimi zažili, co nám řekli, v nás zůstává a co se rozplynulo?
Prarodiče vtahuje do tvorby Jiří Žák, který mapuje obsesivní dokumentování rodinného života. Zároveň tvorba může být něco, co nám zůstává po odchodu našich nejbližších, může vyplnit vzniklé prázdno.
„My a ti druzí“: Reflexe vztahových dynamik
Široké téma vztahů, sociální reflexe, „my“ versus „oni“, kolektivní identity či odlišnosti je ve vybraných dílech uchopeno jak jemněji, tak svérázněji. Jak mezi sebou komunikujeme? Někdy nám nejde komunikovat napřímo a vybíráme si prostředníka, někdy se stávají prostředníkem děti, někdy technologie, někdy memy, někdy pároví terapeuti, někdy mediátoři, někdy právníci, někdy OSPOD, někdy soudy a někdy květiny a rostliny.
Vztahy s „druhými“ jsou pro duševní zdraví zásadní. Sociální izolace, uvěznění v „já“ bez druhých, bývá rizikem pro psychické potíže; naopak podpora, přijetí a sounáležitost pomáhají. Jde také o faktor, který je pro člověka protektivní. V uměleckém videu se vztah k „jiným“ může projevit jako napětí – přijímání, nebo odmítání; setkání, nebo izolace. Z psychologického hlediska je toto téma také provázáno s pocitem sounáležitosti, s introjekcemi druhých, se sociálním zrcadlem: „jak mě vidí oni, jak vidím já je“. Tvorba či sdílení videí s tematikou vlastní zkušenosti s druhými podporuje pocit spojení a sdíleného prožitku (Liu a kol., 2025).
Vztahy jsou jako mosty mezi ostrovy: když je most v pořádku, lidé mohou přecházet, komunikovat, sdílet; když je most zlomený nebo slabý, hrozí izolace. Trochu paradoxní pak je, že ve vztazích trávíme nejvíce životního prostoru a času, avšak v našem výběru jsou zastoupena pouze dvě díla.
Ve výběru této části jsme s „druhými“ i s jejich tvorbou společně: a) Květomluva (Alžběta Bačíková, 2013); Promiň (Tereza Chovancová, 2023).
Květomluva zachycuje němou konverzaci ženy a muže, kteří se střídavě objevují ve statickém záběru a pokládají na stůl různé druhy květin. Dialog obou postav se odvíjí formou titulků, které reprodukují symbolické významy rostlin z lidové knihy o květomluvě. Zároveň se dotýkáme neporozumění, kdy se díváme na stejnou věc, a vidíme ji jinak. Jaká je tenze mezi tím momentem, kdy se omlouváme a prosíme o odpuštění, a chvílí, kdy nás to přestane bavit a bude už konec?
Film Terezy Chovancové zachycuje vnitřní monolog ženy opanované strachem z nevyřešeného konfliktu. Kdy patří omluva nám samotným a kdy našemu okolí? Kolik z daného omlouvání patří nám samotným, resp. za kolik omlouvání skutečně můžeme a kolik nám bylo vnuceno okolím a výchovou? Zvukovou složku doplňují detailní close-upy na tělo a jeho okolí, které autorka zpřítomňuje a zasazuje z abstraktního světa do materie tělesnosti a prostoru.
„Místa, která drží“: Cesta k opětovnému nabytí pocitu bezpečí
Jak se dotknout prostoru bezpečí, znovu nabýt stability, uzdravit se? Závěrečný blok reflektuje, že duševní zdraví není jen o fragmentech traumatu či konfliktu, ale i o „místech“, která drží – vnitřních či vnějších –, kde lze najít oporu, uzdravit se, „zakotvit“. „Místa, která drží“ nabízejí vizuálně-metaforickou i doslovnou dimenzi, mohou to být konkrétní lokality, architektura, krajina, domov, nebo vnitřní místo, stav, vztah, kde se člověk cítí „v bezpečí“. Psychologicky je tato dimenze kritická: po období dysfunkce, ztráty, žalu či chaosu je „zakotvení“ jedno z klíčových témat pro obnovu duševního zdraví. Bez jistoty, že „něco drží“, se velmi těžko buduje stabilita.
V biologii máme pojem homeostáza. Označuje schopnost organismu udržovat vnitřní stabilitu, tělesnou teplotu, hladinu cukru v krvi, rovnováhu tekutin. Na první pohled to může působit jako stav klidu, kdy se nic neděje. Ve skutečnosti je to ale dynamická rovnováha, neustálé dolaďování a reakce na změny. Organismus se stále přizpůsobuje, vyrovnává, reaguje. Podobné je to s psychikou. Rovnováha není mrtvá hladina jezera, ale spíše rytmus vlnění. V životě přicházejí emoce, konflikty, výzvy, které nás vychylují z rovnováhy. Naše mysl a tělo reagují, aby se přiblížily novému balancu. Ale nikdy to není konečný cíl. Rovnováha se neuchopuje jednou provždy, je to pohyb, nikoli stav. Možná právě proto nás tolik fascinuje hudba. Její krása spočívá v rytmu, v pulzu, v pohybu mezi napětím a uvolněním. Ticho i zvuk, akord i disonance, všechno patří k celku. Stejně tak i v životě: rovnováha není absence konfliktu, ale schopnost pohybovat se mezi polaritami a nacházet vlastní melodii.
Když kotva drží, loď se nekymácí; když kotevní lano povolí, loď volně pluje, může být zasáhnuta vlnou. „Místo, které drží“ je kotvou pro duševní svět. V audiovizuální tvorbě mohou tyto „kotvy“ být viditelné: dům, krajina, vztah, opuštěné nebo znovu objevené místo. Z terapeutického hlediska je tento blok zásadní: nabízí možnost optimismu, otevření se směrem k budoucnosti, která ale není temná. V terapii je často potřeba konstrukce nového narativu, nejen „co se stalo“, ale „kam můžu jít“.
Ve výběru této části „drží místa“ skrze tvorbu společně: a) Bojíte se tmy? (Pavla Dundálková, 2015); b) Keď Vyrastiem Chcem Byť Malým Chlapcom (Bystrík Klčo, 2023); c) Muránska Zdychava (Janka Vidová Žáčková, 1992).
Bojíte se tmy? navazuje na místo, kde vyrůstáme, ke kterému se vážou vzpomínky z dětství jako k idylické klícce všedních dní. Při bližším ohledání těchto vzpomínek vytanou záchranná slova „Je to jenom jako…“, při kterých tlukot srdce dosahuje rychlosti křídel kolibříka. Čas, doba i my se měníme, snad si budeme schopni uchovat prezentovanou hravost.
Na konci dramatu, obvykle po katastrofě, když se děj uzavře, divák zažívá emocionální uvolnění, smutek, úlevu, soucit, někdy i poučení, přichází katarze. Bystrík Klčo přináší přijetí, očištění, bezpečnou vzdálenost, otevření se a dovolení si chtít.
Muránska Zdychava aneb návštěva rodné krajiny na Slovensku. Poetický snímek zachycuje snovou atmosféru zasněženého venkova. Muránska Zdychava ztělesňuje perspektivu zastavení. Promluva Janky Vidové Žáčkové: „imprese, procházka krajinou mého dětství, kde vesmír se stává nekonečným krásným prostorem – tam jsem šťastná. Tehdy jsem si půjčila na Vánoce jedinou kameru ateliéru, byla to analogová sVHS, vážila snad deset kilo, nosila se na rameni. Stříhalo se analogově z kazety na kazetu a používal se mixážní pult k vytvoření různých efektů. Video mi vyhovovalo, protože mi neumožňovalo neustále věci předělávat, moje obsedantnost se nemohla uplatnit. Obrazy přemalovávám, ale s analogovým videem jsem nutkání k vylepšování neměla.“
Absence
I přesto, že v médiích oprávněně slýcháme, že je málo klinických psychologů, psychiatrů a psychoterapeutů, tak to neznamená, že by se na tomto poli nic nedělo. Při rozhovoru s prezidentem EAP (Evropské asociace pro psychoterapii), která sdružuje přes 120 000 psychoterapeutů ze 42 zemí (Catalin Zahari, 2025), jejichž počet se neustále zvyšuje, zmiňoval, že poptávka po psychoterapii roste, tedy potřeba lidí vypořádávat se s vlastním, společenským či světovým utrpením narůstá. Způsoby, jak se vypořádávat s prožívaným strádáním, však nemusí být pouze psychoterapeutické, ale může se tak dít třeba i skrze umělecké výrazové prostředky, jak jsme se přesvědčili v letošním roce Absence.
Dobrovolnost je zásadní, jak v tvorbě, tak v psychoterapii. Nelze změnit lidi, kteří nejsou připraveni se změnit. Jedním z mnoha důkazů byla experimentální studie, kdy v Austrálii 1 000 dospívajících vystavili osmitýdennímu programu DBT (dialekticko-behaviorální terapii, jinak robustně ověřenému přístupu) (Harvey a kol., 2023). Při troše zjednodušení můžeme říct, že jim intervence nutně neprospívaly a že se u významného počtu účastníků duševní zdraví zhoršilo. Jinými slovy, dospívali k závěru, že teenageři mohou dělat špatná rozhodnutí, ale jsou chytří a do určité míry se znají. Zmírnění krize duševního zdraví mezi mladými může vyžadovat něco, co pro dospělé nemusí být úplně pohodlné: důvěřovat tomu, že teenageři sami poznají, kdy potřebují pomoc. Možná musíme zajistit, aby byla léčba dostupná, ale ne povinná. Teenageři už mají povinností dost (Khazan, 2023). Snažím se tím poukázat na slepé skvrny, které nejsou jenom v politice a společnosti, jak zmiňoval sociolog Daniel Prokop (2019), ale také v přílišném psychoterapeutizování. Různých slepých míst v tvorbě jsme se dotýkali i v tomto roce.
Zastoupení čeho může být tedy oslabeno či absentovat ve videoarchivu? Zřejmě se mi nepodařilo postřehnout čirou ódu na radost, naději v lepší zítřky… Z projekce však ve mně zůstal překvapivě uspokojivý pocit, že ve tvůrcích neabsentovaly důvtipné motivace, komentáře a že jsou zároveň sečtělí a se značným přehledem.
Český „videoart“ vybraných snímků, vzešlý z Videoarchivu VVP AVU ve spolupráci s Artyčok.TV, nechává nahlédnout do prostoru, kde se duševní zdraví stává zdrojem inspirace, obnaženou zranitelností, přiznanou zbraní i místem zpovědi a úlevy. Ze zhlédnuté tvorby jsem nabyl dojmu, že se proměňování lidského utrpení, psychoterapeutického ukotvení a jejich pozice ve veřejném prostoru promítalo do tvorby. Během posledních 30 let se témata a zpracování stávají intimnější, smělejší a odvážnější, kdy se autoři více obnažují, nikoliv nutně v excentrickém vyznění, ale ve zpovědi, která nahlas říká: „Tohle jsem já. Tohle cítím. Tohle je ta naše doba.“ Pohyb tak probíhá na několika úrovních, nejen společenské, umělecké, ale i osobní. Ze zkušeností s Absencemi si odnáším připomínku toliko důležitého zastavování se, navracení se – nejen domů, ale také k činnostem, poznámkám, dílům –, které může být pro umělce běžnější než pro jiné části populace. Skrze to opětovné navracení jsem si uvědomoval, že Absence, ale i život nejsou o odškrtávání, o tom, že bych něco udělal, něco zkouknul a dobrý. To je něco, co si můžeme odnést my všichni.
Adam Táborský
Literatura:
- Bowlby, J. (1979). The Bowlby-Ainsworth attachment theory. Behavioral and Brain Sciences, 2 (4), 637–638.
- Cohen, J. L., Johnson, J. L., & Orr, P. P. (2015). Video and Filmmaking as Psychotherapy. Taylor & Francis.
- Francesetti, G. (2025). Krása v psychoterapii. Rozhovor pro časopis Psychologie dnes.
- Harvey, L. J., White, F. A., Hunt, C., & Abbott, M. (2023). Investigating the efficacy of a Dialectical behaviour therapy-based universal intervention on adolescent social and emotional well-being outcomes. Behaviour Research and Therapy, 169, 104408.
- Khazan, O. (2023). These Teens Got Therapy. Then They Got Worse. The Atlantic.
- Liu, J., Wang, Y., Jue, A., Lyu, Y., Su, Y., Niu, S., & Zhang, Y. (2025). Displaying Fear, Sadness, and Joy in Public: Schizophrenia Vloggers’ Video Narration of Emotion and Online Care-Seeking. arXiv preprint arXiv:2502.20658.
- Prokop, D. (2019). Slepé skvrny. Nakladatelství Host.
- Rosa, H. (2013). Social Acceleration: A New Theory of Modernity. Columbia University Press.
- Sacilotto, E., Salvato, G., Villa, F., Salvi, F., & Bottini, G. (2022). Through the Looking Glass: A Scoping Review of Cinema and Video Therapy. Frontiers in Psychology, 12, 732246.
- Sedláček, M. (2025). Psychologie v kině. Nakladatelství Portál.
Bio Adam Táborský:
Adam Táborský je psycholog a psychoterapeut. Působí ve zdravotnictví, soukromé praxi a organizacích. Založil projekt Terapie mezi stromy, kde přenáší psychoterapii do přírodního prostředí. Publikuje odborné články, vede výcviky, a také působí jako odborný garant v organizacích zabývajících se duševním zdravím. Je členem výboru České asociace pro psychoterapii.
Spolupráce
Realizační tým programu: Lujza Kotočová a Sylva Poláková
Editace textů: Tereza Špinková, Sylva Poláková
Korektury textů: Jan Kovanda
Překlad: Brian D. Vondrak
Publikace: 17. 4. 2026