Alexey Klyuykov (*1983, Vladimir, Rusko)
Pro popis práce Alexeye Klyuykova není příznačná žádná zápletka, ale epizody, které se překrývají. Vytvářejí mozaiku, jejíž částice do sebe zapadají a při přejíždění rukou po povrchu materiálu volně kloužou a evokují dojem hladké plochy. Možná spíš plochy transparentu, poskládaného z učebnicových sloganů jedné z knih, založených v poličce redakce Socialistické Solidarity. Proto je skoro nemožné shrnout jednotlivá díla nebo role, které Klyuykov vykonává. Obsah jeho prací lze snad vyčíst z kontextu, ve kterém se nacházejí. Možná by bylo vhodnější vyjmenovat všechna periodika, ve kterých otiskuje své ilustrace, začít reflektovat subverzivní roli graffiti nebo uvést kdo sponzoruje galerie, ve kterých vystavoval.
Klyuykovova práce je charakteristická především aktem politické rezistence vůči stávající hegemonii neoliberalismu. Zaťatá pěst vodárenské věže jako symbol okupace galerie Mánes, nebo vizuální podoba kampaně proti bourání hotelu Praha, jsou zřejmě vhodnými příklady k ilustraci toho, o čem je zde řeč. Mohli bychom téměř uvěřit, že zvládnuté řemeslo je produktem, který může být využit pro rozličné cíle za hranicí umění, v prostoru naší všednosti. Definice, která volně prochází skrze kubistický deštník na plátně obrazu, přes nově natřená prkna plotu jednoho z random domů ležícího snad v některém ze satelitů okolo Prahy.
Málokdy se některému autorovi podaří pozvat diváky k účasti na tak hlubokém a tristním nedorozumění. Něco zde stále uniká. Při každém novém inscenování vize budoucnosti se propadáme hlouběji v čase. Proměňujeme se v archeology dějin, vyvolávače duchů minulých stylů. Minulost se zjevuje ve formě old-school graffiti, modernistického tvarosloví, praporů umístěných v galerii nebo zkrátka skrze zažívání Déjà vu v konstruovaných situacích kolektivních výjezdů do divočiny.
Použitá forma je vždy slzou na tváři současnosti. Zároveň odkazuje k zaseknutí se někde ve sféře estetiky. Nelze totiž mluvit o bezprostřední účasti na utváření reality okolo nás, velkou část prací Klyuykova pochopíme naopak až v prostoru galerie, která je zasazuje do kánonu umění. Objekty před námi musíme nutně vidět skrze historické odkazy a poznámky pod čarou učebnic, pojednávajících o raných avantgardách, nebo prizmatem čtenáře Benjamina.
A stejně jako oblíbený slide na konci přednášek brandu „Artamonov-Klyuykov“ – vytěžený diamantový důl u města Mirnij na Sibiři, i jejich práce kloužou po povrchu a snaží se vytěžit alespoň poslední zbytky krystalů v podobě zaprášených uměleckých forem. Chápání umění jako řemesla ve službách emancipačních cílů na jedné straně a nekritické podléhání estetickému kánonu dějin umění na straně druhé, vyhloubilo propasti, do kterých se takové umění dříve či později zřítí. A právě toto zřícení nepochybně vytváří řetěz souvislostí, které se stávají novým úběžníkem pohledu na širokou škálu aktivit Klyuykova, totiž pohledem vedeného optikou skepse a prožitku z tohoto konstruovaného zhroucení, které je symptomem krize současného společenského stavu.
Barbora Švehláková
