Dvě věci, které do světa Viktora Pivovarova nepatří, jsou mysticismus a tajné zpravodajské služby. V jednom z dopisů, který bude publikován ke konci letošního roku, vzpomíná na návštěvu výstavy umělce Vasilieva, jehož dílo začalo mnoho lidí uctívat po umělcově tragické smrti v sedmdesátých létech. Pivovarov byl svědkem směsice ortodoxního křestanského blábolu, skandinávského mysticismu a podvědomých fašistických archetypů a tak na vystavené obrazy a fascinovanou veřejnost křičel: “Je to všechno lumpárna a vy všichni jste lumpové!” Stejnými slovy by se dal popsat i jeho vztah k sovětské tajné službě, která, pokud lidi přímo nezabíjela, tak je korumpovala a demoralizovala. A přesto tu je jeho Agent v Norsku. 72 stran, tři části, speciální vybavení, záhadné kresby místo tradičních telegramů, skupina Bílé Nanebevzetí, mluvící kameny a tajné operace ve fjordech. Proč se tato výbava tajné služby pojí s pseudonáboženským blábolem? Kdo je agentem? A pro koho pracuje?
Ve skutečnosti jediným důvodem existence tajné policie je moc. Informace slouží k uchopení a udržení moci. Agenti jsou tajní, poněvadž informace, které získávají, musí být objektivní, neměli by je ovlivňovat. K operacím dochází jen zřídka, protože mění poměr sil a to není žádoucí. Pokud chce člověk skutečně vědět, pokud chce hledat pravdu, musí se obrátit na vědu a filosofii.
Ale ve zvrhlé realitě sedmdesátých a osmdesátých let, ve které Viktor Pivovarov a jeho moskevští přátelé a konceptuální umělci žili, bylo vědění považováno za moc. “Leninovo učení je všemocné, protože je pravdivé” hlásaly plakáty. “Skutečná filozofie” byla “vědecká filozofie” a otvírala dveře na důležitá místa. Tajné služby nebyly tajné. Každý znal svého donašeče a snažil si ho udržet co nejdéle, protože každý nový mohl přijít s něčím nečekaným. Zprávy agentů byly v podstatě nudné a psány primitivní formou. Téměř každý věděl, jak vypadá anonymní udání. Převzít moc nepadalo v úvahu, moc byla v rukou mocných a ti ji uplatňovali. Zdálo se, že mystika byla jediný způsob, jakým se obyčejný člověk mohl dotknout reality. Ale bylo to jen zdání. Každý – s troškou představivosti – se mohl stát výjimečným člověkem a stát se špiónem, který hledá skutečnou pravdu, ne pravdu sloužící jako nástroj. Každý mohl odjet do vzdálených končin fjordů a mluvících kamenů, kde se několik navzájem soupeřících skupin intelektuálů snažilo změnit poměr sil pomocí pečlivě naplánovaných tajných operací. Když se tyto operace vydaří, z oblohy začnou padat modré myši, zprávy posílané z těchto končin se stávají uměleckým dílem. Tajný agent je tedy umělcem-filozofem. Centrum, pro které pracuje, je pravda. Do mezer mezi uměním, pravdou a tajnými operacemi však vniklo ještě něco. Zdá se, že agent navázal určitý vztah s Fridou Simonsonovou. Z jeho informací vyplývá, že koupila měkké pohovky. Je zamilovaný, což je skutečnost, pravda, ale přesto to je tajemné a to znamená, že to chce podrobněji vyšetřit.
Olga Serebryanaya
