Václav Kopecký vystavuje výstavu. Stejnojmenná výstava probíhala v létě v českobudějovickém Domě umění, divák se s ní navíc na místě v Drdova Gallery seznamuje pouze prostřednictvím různých odkazů: útlého katalogu s několika reprodukcemi, deinstalovaných fotografií a vystaveného porcelánu Antonína Tomáška. Pracuje se tu s historií konkrétní výstavy, která nejenže byla, ale současně je. Ukazuje nám situaci po dernisáži a zároveň těsně před vernisáží, když se fotografií zabývá v několika úrovních naráz. Názvem výstavy odkazuje k reprodukcím, které vytváří sama příroda, vystaveným porcelánem k reprodukovatelným odlitkům, které jsou v jistém slova smyslu originálem a kopií současně, a konečně katalogem k fotografii užívané ve formě dokumentace výstavy, která už není. Když mi Václav svůj záměr popisoval, představovala jsem si různé prázdné galerie v dějinách umění, které znám samozřejmě jen zprostředkovaně, z fotografií a z knih: např. na Yvese Kleina, který na konci padesátých let vystavil prázdno v jedné pařížské galerii, ale také na George Brechta a jeho prezentaci Three Chair Events v Martha Jackson Gallery v New Yorku, asi proto, že výloha do ulice, tak jak je zachycena na dokumentační fotografii, možná něčím připomíná galerii Lucie Drdové. Jak je patrné, důležitou roli hrála konkrétní realizace původní myšlenky, kterou silně ovlivnil daný prostor a diváci. Právě nedokonalost finálního provedení, omezeného reálnými podmínkami, může být pro nás dnes zajímavá. Proto je nakonec u této výstavy prázdná galerie jen jednou z úrovní výstavy, ale rozhodně ne zamýšleným výsledkem. Nemá být ambiciózním gestem, ale pouze vědomým úsilím do důsledku využívat prostředky, které jsou k dispozici.
Václav Kopecký vystudoval fotografii na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem (u Pavla Baňky) a na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze (u Aleksandry Vajd a Hynka Alta). Kontinuálně se zabývá fotografií nejen jako nástrojem k zrcadlení skutečnosti, ale jako fyzickou věcí, která zaplňuje prostor a mění charakter našeho pohledu. Analyzuje fotografii jako paměťové médium, s nímž se pojí specifická historie a technologie – ve svých výstavách odkazuje k uzavřenému světu, který funguje podle vlastních pravidel. Sám fotografie zpracovává klasickými postupy, jakoby se snažil nostalgii spojenou s analogovou fotografií vytěžit na maximum. O fotografickém médiu uvažuje jako o způsobu nazírání na svět, k němuž hledá různé paralely, např. v podobě nalezeného otisku, záznamu světla, usměrnění pohledu. Analogicky pracuje i s instalací výstavy, např. když pomocí světlocitlivé emulze nechává na stěnách galerie vyvstat otisk její vlastní podoby.
Hana Buddeus
