O povaze šílenství se debatuje už od starověku. Duševní nemoc je však vynálezem moderní doby spojené s institucionalizací psychiatrie. Podle Michela Foucaulta to byla potřeba buržoazie 18. století odklidit neposlušné jedince z veřejné sféry, která vedla k zavedení zvláštních ústavů pro tzv. duševně choré. V rámci těchto „cel pro nežádoucí“ se pak psychiatrie vyvinula ve vědeckou disciplínu.
Dnes je psychiatrické odvětví bohatší než kdy jindy, protože množství problémů, které jsou považovány za nemoc, rapidně stoupá. Celosvětově šířená Diagnostická a statistická příručka duševních poruch (DSM), vydaná Americkým psychiatrickým sdružením, se rozrostla z původních 134 stran (v roce 1968) na 947 stran (v roce 2013). Díky vytvoření klasifikačního systému, s jehož pomocí jsou symptomy označovány a kvalifikovány jako znaky duševních poruch, byla patologizována celá řada druhů chování. Západní společnost se prý stává stále víc duševně nemocnou, sužována poruchami jako je ADHD (Attention Deficit Hyperactivity Disorder), syndrom rovněž označovaný za jednu z epidemií našeho století.
Je však dobře známo, že psychiatrické diagnózy jsou odrazem a posilou vládnoucí ideologie. Např. v roce 1975 byla homosexualita z DSM odstraněna, a tak díky změně statusu přestala představovat psychiatrickou poruchu. Individualizace sociálních problémů vedla ke zvýšení medikalizace lidských potíží a k posílení farmaceutického přístupu, jehož cílem bylo dát jedince „do pořádku“, spíš než měnit problematické společenské struktury.
V diskusi se zkoumají sociopolitické faktory utvářející psychiatrický étos v českém kontextu i mimo něj. Jak jsou psychiatrické poruchy vymýšleny a konstruovány jako vědecká fakta? Jakou roli v tomto procesu hrají státní instituce? Jak psychiatrický étos ovlivňuje společenské struktury a narativ jáství, který je v nich produkován? Je psychiatrie symptomem kapitalismu a patriarchátu? Jaké jsou alternativy? A je šílenství ve formě rebelujícího neznámého hlasem, který si skutečně přejeme eliminovat?
Panelovou diskusi zorganizoval Institut úzkosti ve spolupráci s Almou Lily Rayner.
Hosté
Christopher Lane (Ph.D., University of London) učí literaturu a intelektuální historii na Northwestern University u Chicaga, a rovněž se zaměřuje na psychologii a psychiatrii 19. a 20. století. Bývalý člen Guggenheimovy nadace a držitel ceny odborného časopisu Prescrire za lékařské stati (Francie). Je autorem šesti knih, včetně Shyness: How Normal Behavior Became a Sickness / Plachost: Jak se normální chování stalo nemocí (Yale, 2007), nyní přeloženo do šesti jazyků. Píše blog pro Psychology Today s názvem „Side Effects“ (Vedlejší účinky).
Lisa Forestell slyší hlasy, je aktivistka v oblasti duševního zdraví a certifikovaná peer specialistka působící v Massachusetts. Je koordinátorkou Celostátního rozvoje v WMass Recovery Learning Community (RLC) / Komunitě rekonvalescenčního učení v Západním Massachusets a facilitátorkou/školitelkou Sítě slyšení hlasů (Hearing Voices Network, HVN). Je členkou správních rad společností HVN-USA a Intervoice. Lisa v rámci svého mezinárodního působení propaguje lidský přístup k citovému strádání s použitím rámce lidských práv a sociální spravedlnosti.
Jakub Černý je psycholog, sociální prácovník a terapeut pracoval v neziskovém i státním sektoru v oblastech drog, závislostí a duševního zdraví. Jako supervizor, lektor ale i jako aktivista podporuje projekty spjaté se sociální změnou a emancipací lidí s vlastní zkušeností, například v projektu Street support. Jakub je jedním ze zakládajících členů spolku Narativ, se kterým se dlouhodobě věnuje rozvoji kolaborativní a dialogické praxe v ČR, strukturálním a politickým aspektům duševního zdraví a systému související podpory.
