Pár poznámek o romantice
Romantika ve městě má tendenci se proměňovat v trapný patos, zvlášť okolo importovaného svátku Sv. Valentina. Plyšová srdíčka ve výlohách, uslintaní milenci v metru, růžové dorty v pekárně. Je jí příliš, a tak se v posledku vyprázdňuje do disneyovských kulis vykreslujících panorama Prahy, tak krásné, až to bolí. Romantika za městem je zpravidla tak či onak zprostředkovaná. Instagramová fotka na Facebooku, 72 liků, 10 komentářů. Vyprávění o útěku do jiné reality při dvojce červeného v sexy přítmí Bukowski baru na Žižkově. Co by se stalo, kdybychom s ní, romantikou, se sebou zůstali sami, odolali touze sdílet? Unesli bychom to? Byli bychom v rozpacích? Přepadl by nás cynismus? Báli bychom se? Představte si, že jste tu dnes úplně sami, bez sklenky vína v ruce a mobilu v kapse. V této nanejvýš artificiální realitě, v lese z papíru a tahů štětce, vizuálně strukturovaných paprsků světla proudících z čočky projektoru, reprodukovaných zvuků tlukotu srdce, který si nějaký cizinec nahrával měsíc před výstavou, aby je odeslal přes oceán jako opožděný autoportrét. Poznáte, jestli se vám rozšíří zorničky?
Letos ani nebyla pořádná zima. Závěje sněhu, které by se v ulicích hned proměnily v břečku. Přijde ještě? Tolik námětů k diskusi o počasí. Na romantice je fascinující, jak je prchavá. Jen co se jí člověk dotkne slovem, natož předmětem, už mizí. A přesto si neumíme zakázat po ní toužit, i když navenek považujeme za nutné relativizovat touhu úsměškem. Zvlášť ve městě. Ale v lese, kde nás nikdo nevidí… Nejtěžší je ustát to sám se sebou.
Karina Pfeiffer Kottová