Co leží v nedohlednu, může nám být blízké. Malá vzdálenost není ještě blízkost. Velká vzdálenost není ještě dálka.
Martin Heidegger
S Markétou Kinterovou se nelze poznat jen skrze její výstavy. Žije a tvoří častěji mimo galerie – ve vnějším prostoru, který dokáže na okamžik proměňit v umělecké dílo jako málokdo jiný. Nejblíže má Markéta k médiu fotografie, a proto proměňuje prostor vstřícnými mutacemi fotografických motivů. Často jde o identifikaci mezi podobou veřejného prostoru a jeho vyobrazením. Její hra s veřejným prostorem závisí na našem chápaní a vnímání obyčejných jevů a okolností, za kterých se něco objevuje nebo mizí. Nabízí účastníkům svých dočasných proměn velmi naléhavé politikum, přitom se však zaměřuje na zdánlivě apolitické a nedůležité atributy každodenního života. Markétu fascinují většinou všední, neviditelné, či přehlížené věci. Nesnaží se měnit jejich status, ale chce je jednoduše představit a ukázat prostřednictvím téměř intimního dotyku, filozofického komentáře, osobní zprávy nebo pouhého soustředěného pohledu na předmět.
Výstava Markéty Kinterové v Galerii 35m2 bezprostředně souvisí s jejím umísťováním fotografických obrazů v městské krajině a zejména s jejími aktuálními Billboardbooks. Billboardu ponechává jeho původní význam a mýtotvornost, zachází s ním jako s typickým znakem naší žité společnosti, ekonomickým kultivátorem citlivosti mas a s všydypřítomnou non stop projekcí toho, čím by společnost „měla/ chtěla být“. Tento majestátní znak ztělesněný obrazem náležící svým obvyklým umístěním do zvýšeného nadzemního pole tu je zkoumán prostřednictvím jakési lidové kreativity vyvěrající opačným, tedy spodním proudem. Ten má probouzet naší zvědavost vědět to, co je za tímto mechanizovaným obrazem a také touha tento pohled za obraz pročistit. Médium billboardu se v této instalaci představuje v několika variacích. Jako přímá definice místa s pomocí materiálu umístěného na podlaze galerie, jako romantizující vzpomínka na jeho nevinné stadium v podobě transparentní konstrukce nebo jako oslabený článek, který zmizí díky pouhému dýmu.
Klíčovým předmětem je v této instalaci kniha, která byla fyzicky k vidění pouze na vernisáži a navíc mimo samotný prostor galerie. Divák výstavy by se tedy mohl cítit podveden. Jenomže jak nejlépe prezentovat knihu v galerii? Co je to intimita předmětu, jakým je kniha? A co je to vlastně kniha? Dokáže existovat jen s jejím čtenářem nebo samostatně, tedy doslova sama sebou listovat a číst se? Musíme se knihy dotýkat nebo si knihu představovat, tedy vnímat ji i bez její fyzické přítomnosti? Kniha na této výstavě prochází zdvojenou metamorfózou předmětu povahy veřejné do podoby osobní a zase zpět. V přítomném videu lze tuto knihu rozpoznat pouze v její vizuální podobě, kde se abstraktní plochy prolínají s fragmenty slov nedávající žádný smysl. Zdá se, že kniha je tu zdrojem tiché, všudypřítomné síly a může být proto čtena z kterékoliv strany. V jednoduchém záběru se díky náhodě překvapivě otevírá v obvyklém směru. Z již zmíněných souvislostí si můžeme vyvodit, že obsah knihy se váže k produktu nabízeného formou velkoformátové reklamy. Snad se divák nebeude cítit ochuzen, když zde prozradíme, že onen produkt je několikátým pokračováním českého komediálního filmu. O tomto snímku jsme my účastníci vernisáží v podobných místech, jako je tato galerie, mnoho slyšeli, ale nikdo tento film nechtěl vidět proto, aby nebyl před ostatními zahanben.
Michal Pěchouček
