Věra Boudníková-Špánová je umělkyní, jejíž tvorba stále ještě čeká na adekvátní zhodnocení výtvarnou kritikou i publikem. V roce 2012 zemřela a zanechala po sobě dílo, které je sice těsně svázáno s uměleckým textilem, překračuje však konvenční chápání tohoto média. Věra absolvovala Střední uměleckou školu textilní v Brně, krátce pracovala jako dělnice v textilním průmyslu v podniku Filmtisk – Umělecká řemesla v Bořivojově ulici v Praze. V roce 1967 zahájila studia na Pedagogické fakultě v Českých Budějovicích a v roce 1968 v Českém Krumlově spoluorganizovala umělecké symposium Prooemium, kterého se účastnil také Vladimír Boudník, za kterého se krátce nato provdala. Vztah záhy tragicky ukončila Boudníkova sebevražda. Věra předčasně opustila studia na fakultě a v roce 1973 si zřídila v Českém Krumlově první ateliér. Na začátku 80. let se odstěhovala do Prahy.
Věra odmítala respektovat primárně dekorativní funkci textilního výtvarnictví a nikdy od díla neočekávala, že bude především zdrojem obživy. Po roce 1989 vystřídala různá zaměstnání, pracovala jako prodavačka v knihkupectví, uklízečka, na delší dobu zakotvila jako knihovnice v Galerii hlavního města Prahy. Přistupovala k textilu již od samých začátků jako k médiu autentické umělecké výpovědi. První Věřina díla vznikala pod vlivem reformátorů tapisérie, kteří rezignovali na tradiční pravoúhlý formát a vzepřeli se závislosti na obrazových předlohách. Jak v několika rozměrných realizacích z konce 60. let a z druhé poloviny 70. let, tak v komorních tapisériích uplatňovala principy vycházející z dynamického strukturování a popírání tradiční práce s osnovou a útkem. Využívala netradiční materiály, které se mnohdy stávaly v koncepci díla nositeli významu. V průběhu 80. let pokračovala v experimentech s prostorovou iluzivností a vystupňovanou stylizací tapisérie, postupně transformovanou v trojrozměrný textilní objekt. V obsahové rovině se začaly prosazovat vtip a grotesknost, které se do její tvorby promítaly i později. Ke konceptuálnímu pojetí Věra dospěla na konci 80. let a v průběhu první porevoluční dekády jej radikalizovala. V experimentech s prostorovou instalací tapisérie negovala její tradiční výzdobnou funkci a vytvářela z ní znepokojivý objekt, vyžadující nové významové zakotvení, které se v některých případech dotýkalo tématu transcendence. Stále častěji v této době ironizovala genderové stereotypy, nerozlučně spjaté s textilní tvorbou. Využívala jich k jemné provokaci a vzpouře proti svazujícímu vymezení ženské role v patriarchální společnosti. Postupně deformovala klasickou textilní prezentaci – tapisérii, techniku aplikace a ručního šití. Paradoxně k tomuto podrývání kánonu textilní tvorby dospěla v okamžiku dosažení technické virtuosity a dokonalého sžití s materiálem. Věra emancipovala svá díla od dekorativní funkce, která v době jejích uměleckých začátků byla textilní tvorbě téměř výhradně vnucována a její soustředěné, intimní umělecké zpovědi se osvobodily i od přízraku galerijních prostorů, kterým neměly potřebu se podbízet. Kontemplativnost, subtilita a spiritualizovaná obsahovost vstupovaly do Věřiných děl posledních let v procesu tvorby, realizované na omezeném prostoru, v rámci vynuceného, avšak zúročovaného minimalismu.
Marie Rakušanová
