Nejstarší sochařské práce představené na výstavě To nejhorší z Martina Zeta v Divus Pragerkabarettu, vznikaly v době, kdy mě Ivan ještě neznal. Kdy mě neznal ještě nikdo.
Kdy jsem nechtěl vystavovat,* odstěhoval se z Prahy a intenzivně pracoval. Všechny peníze, co se podařilo sehnat, jsem investoval do nových věcí.** Plně jsem důvěřoval sochařství, myslel v tvarech provázaných s materiálem, myšlenky jsem kondenzoval do slov jen v nezbytných situacích, kdy mohly pomoci nalézt pocitu přesnou formu. Opotřebovaná slova jsem pak opouštěl a zapomínal ve víře, že dokončená socha nebude potřebovat žádná vodítka. Že bude mít schopnost působit neverbálními cestami.*** Sám si z té doby nic nepamatuji, jen takový intenzivní tlak, celkový celistvý pocit vše pohlcujícího soustředění, důvěry a touhy. Víru v práci v odloučení, nulové společenské ambice.
Proto také, když mě Ivan poprosil, jestli nemám nějaký text, který se váže k tomuto období, kdy mě ještě neznal, uvědomil jsem si, že nemám, ani svůj, ani od nikoho jiného a sestavil jsem takovýto schematický přehled vývoje vztahu k médiím (materiálům, kategoriím, oblastem zájmu) dominujícím v určitém období mého pracovního života:
8. 8. 2013, Praha – Libušín
Martin Zet – vlastní mediální životopis:
narozen 1959
16 let bez preferencí
8 let – kov
8 let – kámen
6 let – akční přesahy
15 let – sociální přesahy
* První skutečně samostatnou výstavu po škole jsem měl až v roce 1991, šest let po Akademii, v Městském muzeu v Hořicích v Podkrkonoší.
** Investice například do té třímetrové stavebnice z kralického mramoru byla větší, než můj tehdejší roční příjem ze zaměstnání (na plný úvazek).
*** Proto také sochy na této výstavě zůstanou v plánku označeny jen písmeny a letopočty.