Malíři malují zátiší a jezdí na plenéry. Vasil Artamonov s Alexeyem Klyuykovem se rozhodli znovu prozkoumat tuto představu umělce z dětské encyklopedie, poctivě vyždímanou tradicí i modernou, náboženstvím, revolucí, filozofií, karikaturou, populární kulturou, tragedií i komikou. Svá zátiší malují v oblíbených mdlých barvách a typickém retro-stylu, za plenéry se vydávají na pražská nádraží – v duchu intenzivní spolupráce se na každém „nádražním“ výjevu podílejí stejnou měrou. Ve scenériích zahrádkářské kolonie v okolí Prahy instalují improvizovanou výstavu svých obrazů. Význam každého gesta byl jaksi vyprázdněn množstvím romantických a modernistických odkazů – ostentativně neúnosnou tíží historie – a odlehčen sebe-ironií s masochistickým ostřím. Romantický étos umí dvojice zopakovat jen skrze záměrné diletantství. Výjev génia s paletou uprostřed přírody rozostřený avantgardní kolaborací, stromy, které se proměnily v továrny – celá heroická (kunst)historie končí šedivými obrazy z „hlaváku“. K chlebům a klasům, jež mohou odkazovat od obrozeneckého velebení slovanského folkloru po socialistický realismus, vede cesta přes dortíky a koblížky obklopující posmutnělého Marxe.
Tereza Stejskalová
