Výstava představí aktuální díla mezinárodně etablovaných autorek z oblasti pohyblivého obrazu a multimediálních instalací. Autorky dvou paralelně probíhajících samostatných výstav ve svých dokumentárně i narativně založených dílech zacházejí s angažovanými motivy z oblasti genderu a politiky. Skrze filmy, kresby, tisky a velkorysé prostorové instalace zviditelňují sociální zkušenost a perspektivu mocensky marginalizovaných žen – velmi mladých nebo sociálně vyloučených v patriarchálně založené společnosti.
Pauline Curnier Jardin & Feel Good Cooperative: Římské večírky
Výstava Římské večírky představuje výstupy unikátní spolupráce mezinárodně etablované umělkyně Pauline Curnier Jardin a kolektivu sexuálních pracovnic, umělkyň a architektek, které od roku 2020 vystupují pod kolektivním jménem Feel Good Cooperative. Curnier Jardin, která sama částečně žije a tvoří v Římě, spoluiniciovala vznik tvůrčí skupiny, kterou převážně tvoří původem kolumbijské sexuální pracovnice, v době globální pandemie, kdy byl v Itálii zaveden striktní lockdown. Vykonavatelky*é sexuální práce, která závisí na možnosti osobního setkání s klientelou, patřily*i mezi ty, jimž hrozilo reálné nebezpečí úpadku do hmotné nouze. Pauline Curnier Jardin s pomocí fotografky a sexuální pracovnice Alexandry Lopez a architektky Sereny Olcuire vymyslela pro skupinu sexuálních pracovnic workshop, během kterého vznikla série kreseb s výjevy z jejich běžných pracovních interakcí. Ty byly honorovány ekvivalentně vůči taxám za obvyklou práci. Tento iniciační projekt vytvořil nový prostor pro vyjádření těch, jejichž každodenní život je většinovou společností stigmatizovaný a přehlížený.
Na výstavě v Domě fotografie je k vidění trojice filmů a související kresby, přičemž pro každou sekci je zde vytvořena prostorová a instalační situace rezonující s námětem a atmosférou konkrétního díla.
První video představuje záznam performance ze dne 12. října 2023, kdy se v Itálii a dalších zemích světa slaví Den Kryštofa Kolumba. Ikonické postavení tohoto slavného mořeplavce a historicky opěvovaného objevitele „Nového světa“ se v posledních letech stále více otřásá pod tlakem kritické reflexe epochy evropského kolonialismu. Záměrem performance členek Feel Good Cooperativu bylo rozvrátit tradiční motiv oslav Kolumbova dne skrze pohyb, sochařskou intervenci a kolektivní zpěv tak, aby prostřednictvím polyfonie toužících těl změnily význam míst symbolizujících ve veřejném prostoru vykořisťování a moc.
Druhý film na výstavě je také dokumentárního charakteru. Zachycuje výpravu do Vatikánu z ledna 2023, kdy se členky Feel Good Cooperativu vydaly – stejně jako celkem 195 000 křesťanských věřících z celého světa – rozloučit se zesnulým emeritním papežem Benediktem XVI. během smutečního vystavení jeho těla v bazilice svatého Petra. Půlhodinový snímek Den, kdy jsme ho viděly mrtvého sleduje členky kolektivu v civilním oblečení a denním make-upu procházející se dechberoucími interiéry jednoho z nejposvátnějších katolických míst.
V poslední části výstavy je umístěn historicky první film, který v rámci spolupráce Pauline Curnier Jardin a Feel Good Cooperativu vznikl v roce 2021. Tajuplné video s názvem Světlušky představuje již známé postavy v noci, v mihotání stínů a světel podél silnice na okraji Říma, kde obvykle pracují. Kdysi dávno zde skutečně bývaly světlušky, které ale vymizely spolu s proměňující se okolní příměstskou krajinou. Reflektory aut potenciálních klientů dnes jako pátrací světlomety ozařují těla a tváře při hledání jednorázového potěšení. Ve vizuální metafoře jsou zde světluškami ženy a trans osoby, které se objevují v noci, ale ve dne jsou neviditelné, postrádají společenské uznání a podporu. Zde se ale objevují v emancipačním světle, jako silné, krásné a pozoruhodné.
Marie Lukáčová: Divoženky
Výstava s názvem Divoženky je součástí multimediální trilogie určené v rámci současného umění poměrně nezvykle především teenagerům. Její další části tvoří film Orla a autorská kniha Drak a ryba. Každá se odehrává v jiné časové rovině. Film Orla, jehož první díl je i součástí výstavy, vstupuje do času knihy mezi prolog a její hlavní děj. Čas výstavy, která vedle videoinstalace představuje několik cyklů kreseb, tisků a nástěnných maleb, je naproti tomu neohraničený a procesuální. Sestává z bezpočtu uměleckých proměn a vtělení, která společně vytvářejí nový svět mýtů a symbolů.
V subjektivních perspektivách hlavních hrdinek příběhů Marie Lukáčové se při zachování klasických schémat posouvá těžiště mýtu, balancující na mlhavém rozhraní nevinnosti a sexuality, směrem k tělesnosti a smyslovému prožitku. Pro místy naivní pohádkové příběhy i pro naopak velmi rafinované fantastické ilustrace a animace je zásadním motivem radikální znovupřijetí fyzických – tedy i sexuálních – aspektů života do kulturního kánonu, které představuje návrat k původní, i když nově formulované, lidové moudrosti.
Jako určitá forma náboženského textu uspokojuje mýtus také přirozenou, v současnosti málo saturovanou potřebu komplexity: i příběh Drak a ryba v sobě zahrnuje paradigma vzniku, zániku i jeho překonání. A jako v tomto příběhu, i v historii byla většina lidových rituálů udržována ženskou energií – s důrazem na intimitu komunitní i ženské vzájemnosti, na tělesnost v lidových rituálech i na emoce spojené s mateřstvím, sexualitou, menstruací, rozením, dospíváním, ale i násilím a smrtí. A především na jejich bezpodmínečné spojení s přírodou. Kresby a animace Marie Lukáčové svou dekorativností odkazují na fenomén tradičních prací, které mají svou specifickou časovost: například paličkování krajek se v lecčems podobá spřádání mýtických forem do jednotlivých příběhů. Obojí obsahuje rytmy opakování i tvůrčí přístupy, které přejímají principy přírodních cyklů a procesů.
Marie Lukáčová ukazuje, že cestou k zachování kontinuity života není bořit tradice, ale přisvojovat si je. Skrze nové příběhy k nim přidávat další, aktuální významové vrstvy. Vytvářet nové rituály oživující hluboce zakořeněná mytologická témata, která mají moc uvolňovat skrytou energii. To vše získává nový význam v době, kdy se společnost potýká s výzvami a hrozbami, plynoucími ze zjevně neudržitelných společenských paradigmat.
Pauline Curnier Jardin (nar. 1980 v Marseille) je výtvarná umělkyně, filmařka a performerka, která čerpá z rozsáhlého repertoáru odkazů od řecko-římské mytologie přes lidové pohádky, různé náboženské praktiky až po pohanské rituály. Její filmy a instalace, které často pojímá jako divadelní scény, zobrazují prostory hry nebo lidové zábavy, jako jsou cirkusy, kabarety, karnevaly nebo lunaparky, světy, kde jsou povoleny všechny identity, všechny druhy převlékání a převracení původních významů. Svá díla vystavovala v prestižních mezinárodních muzeích a institucích. Curnier Jardin získala řadu ocenění včetně Prize der Nationalgalerie v roce 2019, Villa Medici Residency 2019/2020 v Římě a Villa Romana Fellows 2021 ve Florencii. Mezi další prestižní ocenění patří holandská NN Award (2018) a Prix Fondation d’Entreprise Ricard (2017).
Feel Good Cooperative je kolektiv zahrnující kolumbijské transsexuální pracovnice a spřízněné duše. Tento kolektiv vznikl v Římě během striktního lockdownu na jaře 2020 z iniciativy umělkyně Pauline Curnier Jardin, fotografky a sexuální pracovnice Alexandry Lopez a architektky a výzkumnice Sereny Olcuire. Feel Good Cooperative chápe umění jako vlivný prostor pro vyjádření a posílení ekonomického postavení, skrze něž usiluje o pozvednutí subjektivit, které v minulosti čelily marginalizaci, stigmatizaci a vyloučení z možností sebe-reprezentace. Prostřednictvím kolektivních děl a performancí vytvářejí členky kolektivu umění na základě sdílených zkušeností a workshopů, které zahrnují různé umělecké techniky. Práce Feel Good Cooperative byly představeny v různých městech včetně Říma, Berlína, Janova, Bonnu, Kolína nad Rýnem a nyní Prahy.
Marie Lukáčová (1991, Opava) je na poli vizuálního umění i hudby již dlouho etablovanou autorkou. Je absolventkou VUT v Brně a pražské UMPRUM, pedagožkou CAS FAMU a jednou z mála českých umělkyň zabývajících se vedle role autorky i náročnou filmovou produkcí. Své příběhy prezentuje v multimediálních instalacích, v nichž kombinuje hraný a animovaný film, hudbu (zejména rap), kresby a tisky nebo nástěnné malby. Do svých dokumentárně i narativně založených příběhů zahrnuje angažované a aktivistické motivy z oblasti genderu a politiky, ale také lidového náboženství nebo vědy v roli novodobé mytologie. Z primárně ženských hledisek poukazuje na sebedestruktivní roli polarizované, patriarchálně založené společnosti v aktuální éře globálních ekologicko-sociálních krizí.
