Některé procesy nás přímo neovlivňují, ale při jejich sledování se v nás katalyzuje naše vlastní zkušenost. Západ slunce, pohyb tělesa za horizont, je ve skutečnosti pohybem pozorovatele, ve kterém se přehrává jeho vlastní příběh. I každá socha má svou vlastní časovou osu – svůj příběh. Vznikla, je pozorována zas a znova, a její význam se stále mění.
Návštěvník, který vstoupí do prostoru galerie, by mohl být zaskočen. Celá místnost je rozdělena do dvou plánů a prosycena situací, která se již udála před jeho příchodem. Prostor celé výstavy je monumentem, který neslouží jako odkaz k žádné historické události ani ničemu jinému, jen pouze sobě samotnému a především principu svého vzniku. Je němým svědkem dávno proběhlého děje. Jeho tvar se nerozpadá – není ruinou zaniklých časů – může nás naopak až mrazit svojí autonomií a lhostejností k okonímu světu. Celá výstava je inscenací, ve které můžeme postupně rekonstruovat “místo činu”. Každým naším pohybem zakoušíme jinou emoci díky poměru hmot a forem a každým pohledem nacházíme nové souvislosti: vidíme jak jeviště, tak i samotné zákulisí celého “představení”.
Vraťme se na začátek: Divák, který vstoupí do prostoru galerie, by mohl být zaskočen – či snad zmaten. Nevidíme mechanismus celé instalace a ztuhlost protlačené barevné hmoty jitří naši imaginaci. Obraz, který vidíme na zdi, není pouhou dekorací prostoru, je doslova srostlý se zdí, která je nutnou podmínkou jeho vzniku. Pokud by nebyla postavena zeď, nebyl by ani obraz. Stejně tak je nutná fyzická vzdálenost, která umožnila obrazu vzniknout. Okolnosti vzniku této instalace, přes veškeré denní i umělé světlo, kterému je celý monument vystaven, nápadně připomínají předpoklady, které musí splňovat každý promítaný pohyblivý obraz v galerii či kině.
Ač je Matěj Al-Ali (*1985) tvůrce se silnou sochařskou intuicí, raději se vyhýbá tvorbě estetizovaných artefaktů a snaží se dosáhnout zdánlivě nemožného: zmrazit okamžik mezi “teď a tady” a samotnou věčností. Nepoužívá k tomu fotografii, kterou si spojujeme se zachycením jedinečného okamžiku, ale paradoxně jej přitahuje ambivalentní pohyblivý (filmový) obraz, ke kterému se vztahují naše stereotypní představy o linearitě času.
Pro samostatnou výstavu Matěj v etc. galerii připravil instalaci, která v mnohém navazuje na jeho diplomovou práci zabývající se zachycením zdánlivě nesmyslných mechanismů a konstrukcí v nekonečných videosmyčkách. Tehdy se posunul od zkoumání sociální interakce s publikem a zkoumání vlastní tělesnosti, ke zobrazování (“zhmotňování”) něčeho tak těžce postihnutelného jako jsou samotné procesy a principy, které se dějí kolem nás. Zde nalézá emocionální hloubku, kterou si spíše spojujeme s nadšením vědců: šroubovice DNA či představa Slunce jako obřího tělesa převážně tvořeného jadernými reakcemi vodíku a hélia, nás dokáže ohromit, pokud si uvědomíme drtivou jednoduchost principů, které ovlivňují náš samotný život. Divák se ocitá před prací, ke které může najít historické parely například v kinetických sochách švýcarského sochaře Jeana Tinguelyho, ale toto srovnání záhy pokulhává: Matějovi nejde o oslavu ani varování před mechanizací světa, ale o přímý kontakt s čímsi primitivním v divákově mysli, jeho tělem a pamětí.
Martin Prudil
