Nejdřív se osvobodíme od antropocentrické definice zvuku jako vibrace, která je lidským uchem slyšitelná, a připustíme, že každá vibrace může být někým, nebo něčím slyšena. Je pak jedno, jestli o světě přemýšlíme jako o energii – vůli k činu, nebo jako o struně, pokaždé nás to vrátí do vesmíru vibrací – světa složeného ze zvuku.
Slunce se netočí kolem Země, a Země se netočí kolem lidstva, hierarchie se rozpadá a všechno je najednou stejně důležité. Hledáme cesty dál, ven z katastrof a pastí, do kterých se člověk dostal, hledáme svoji skutečnou roli, pozici v ekosystému, pokud ještě nějaká je, jaká byla a jak se nutně mění. Hledáme cesty, jak se z role lidstva jako nemoci, jako parazita, stát zase hodnotnou součástí celku, spojit se, navázat kontakt. Naslouchat znamená možnost porozumět, přijmout. Poslouchání nemusí probíhat jenom ušima.
Zvuk prostupuje hmotou našich těl a interferuje s jejich energií, jejich vibrací, jejich zvukem. Vlny jsou propleteny a není možné rozeznat hranice, kde co končí a kde co začíná, všechno se prolíná. Jsme součastí našeho prostředí a prostředí prostupuje námi. Zvukoví a transmediální umělci ve svých dílech objevují způsoby naslouchání, které nejsou omezeny lidským uchem. Poslouchání komunikace zvířecí, rostlinné, mezidruhové, komunikace ekosfér.