Malba. Obraz. Objekt. Reliéf. Instalace. Materiál. Prostor. Vztahy. Tvar. Ne/hranice. Pevné nebo měkké. Vertikála, horizontála, dostřednost. Barva, nebarva. Stín. Tah, ale ne gesto? Odstíny. Chvění? Členění. Povrch, hloubka. Ostrov. Lesk jako povrch? Tažení, tahání. Jakoby se něco chystalo následovat, vystoupit na připravený piedestal. Tíha. Varianty. Vzácnost. Rození. Těhotný obraz. Vetřelec. Nádory. Neexistuje správný úhel pohledu, více možností. Líc i rub. Přitažlivost. Skvrna. Světlo. Chtění ruky. Vrásnění, geologie, ale. Kruh. Místo. Zhoupnutí. Kosti. Ztenčování a narůstání. Slast.
Dva obrazy Petra Duba, o nichž se chci ještě zmínit jsou oba modré. Jeden představuje podle mého názoru ostrov, místo – ve smyslu privilegovaného prostoru, ve kterém žije subjekt a tělo. Druhý se skládá ze dvou částí: z tahu, cesty, pohybu a z jeho rámu, který se od cesty liší hmotnou povahou. Hmota zde spočívá, kdežto cesta se jen pohybuje jako vektor, který se teprve může naplnit, vyplnit konkrétním tělem. Ostrov má naproti tomu již svou geologii a geografii, dokonce i skrytá a odvrácená místa, zadní strany, přehyby. Tyto dva principy malby se zásadně liší, oba prozkoumávají možnosti. Malba jakožto ostrov vytváří pro diváka místo spočinutí, podpírá jej svými reliéfními a hmotnými stupni. Malba jakožto cesta přesahuje za své hranice, zve do dálek. Slovy Aloise Riegla by se jednalo o opozitum haptického a optického principu v dějinách malířství. Opozitum je však tradiční západní ontologický konstrukt. Jazykový konstrukt. Ale zde nejde o jazyk. Jde o obraz, ještě navíc o malířský obraz. Obraz nevzniká diferencemi (což neznamená, že kontrasty jsou bezvýznamné), ale hnětením, pronikáním. Tradiční princip kresby (akademické) nepředstavuje v žádném případě princip malby. Malba nestanovuje hranice, ale zemi a pohyb. Nemůže být abstraktní ve filosofickém smyslu. Je něčím víc: milenkou (se všemi jejími rozmary, lákáním i odmítáním).
Václav Hájek
