Pes na střeše a potřeba solidarity
Obrazy Ladislavy Gažiové jsou charakteristické svou úsporností a významovou jinotajností. Autorka jako by využívala odvrácenou stranu výrazových prostředků. Volí introvertní tvarosloví, které je blízké její uzavřené, spíše skeptické povaze. Žádná efektní barevnost, žádná velká gesta, žádné přílišné proklamace. Místo velkého „řečnění“, pár tichých slov jdoucích pod kůži. Na první pohled jsou obrazy Gažiové nebarevné, sjednocené jakousi zneklidňující „špinavostí“, která se sama mění ve složku výrazu, v součást toho, co je tu skrze obrazy sdělováno.
Základem obrazového světa Ladislavy Gažiové je metaforický příběh. Ten je konstruován jako situace volených, často z experimentu se rodících forem (sprej, šablona, objekt). Tvarosloví a námět se často prolínají, místy i splývají. Vytvářejí významotvorná prostředí, v nichž dochází k pohybu mezi odkazem na předmět, jeho znakem a asociací, která původní znak rozrušuje a přetváří v další významový kontext. Příkladem mohou být koruny palem v džungli, které připomínají lidské vlasy, a tedy skrytý či mimovolný odkaz na tělesnost, nebo vrstvy zeminy, které ve výtvarné zkratce zpřítomňují „historii“ jako proces dění, jež se usazuje, a který má určitou metodickou logiku a zpětně nahlížený řád.
V souvislosti s malbou Gažiové lze vůbec hovořit o zvláštním vztahu k dějinnosti, potažmo ke zhmotněnému času, o osobité fúzi mezi osobní pamětí a dějinami, jež reprezentuje vztah rozmanitých idejí a různě pokulhávající společenské praxe. K evokaci situace stačí několik vybraných atributů (lopata, krumpáč, sídliště, plech). Podmnožinou paměťových databank je autorčino vyhraněné sociální cítění. Prvními na žebříčku jejích hodnot jsou člověk a zvíře jako bytosti mající starost. Jsou to základní existenciály, které stojí za jednáním (hra, boj, zápas, pud, konfrontace), jež se odehrává v nich a mezi nimi. Toto jednání je opodstatněné nikoliv však omluvitelné. Skepse kontaminuje obraz. Umělecké dílo se stává zároveň osobní výpovědí autorky a zároveň, v druhém plánu, kritickým nástrojem vůči tomu, co je ve společnosti obecně pociťováno jako lež, křivda, nespravedlnost a násilí. Zářící oči v džungli vyjadřují úzkost. Kdo má ale ve skutečnosti strach? Zvířata, kterým oči patří, nebo lovec, kterého pozorují? Obě strany se obávají blížící se konfrontace. Úzkost z toho, co přijde, a strach z „jiného“, neznámého, dosud nepoznaného, stejně jako z toho, co je „v čase“ pomíjivé, to jsou klíčové momenty obrazové poetiky Ladislavy Gažiové.
Pes si ze strachu vyleze co nejvýše, až na střechu, aby měl přehled. Pak už ale nemá kam, nemůže jinak a v sebeobraně… zaútočí. Zdánlivě pohádkový motiv se proměňuje v cosi varovného, co zneklidňuje. Do obrazu jinotajně vstupuje současnost.
Petr Vaňous
