“V kůži pomalu vařené žáby” se v kontextu klimatické krize má generace již narodila, ale až pandemie covidu a rozpoutání rusko-ukrajinské války naplno otřásly naším sebeobrazem. Následný šok a rozčarování způsobily definitivní zpochybnění našich zdánlivě neměnných hodnot racionality, humanismu a pokroku a apelují na potřebu jejich redefinice. V dílech nastupující generace umělců a umělkyň se toto přehodnocování projevuje zejména obratem k jejich protihodnotám: k emocionalitě, spiritualitě, nebo snahou o zrovnoprávnění postavení všech aktérů planetárního společenství.
Název výstavního projektu je parafrází textu Černá kůže, bílé masky antikoloniálního myslitele Frantze Fanona. Fanon v ní líčí konkrétní dobové reálie a na základě Freudovské psychoanalýzy z nich vyvozuje vnitřní mechanismy utlačovaných a jejich utlačovatelů. Nakonec dospívá ke konstrukci nové identity, a to odmítnutím dichotomie nadřazenosti a méněcennosti. Filozofka Silvia Wynter v jeho myšlení nachází argumentaci pro jiné pojetí lidskosti, a to zdůrazněním jeho odmítnutí biocentrického pojetí člověka. Frantz Fanon lidský subjekt chápe jako propojení dvou rovin identit, kůže – tedy biologickou konstrukci, fyzickou hmotu lidského těla, a masky – jako důsledku socializace, kulturního konstruktu, která vzniká skrze cirkulaci mýtů a (ne)vědění (v tomto kontextu připomíná například překonanou evropskou koloniální optiku medicíny a antropologie, která Afroameričany považovala za vývojový předstupeň bílých Evropanů.) Tato spojnice biologické a mytologické podstaty dává důraz na jakýsi hybridní způsob bytí, který tak otevírá možnosti nových definic „lidského”. Jen si připomeňme nedávno žitou realitu, kdy dokázal jeden mikroskopický organismus ovlivnit fungování světa na makro i mikro úrovni. A tak jako Fanon formuloval své emancipační myšlení na příkladu konkrétních kazuistik ze své lékařské praxe, i výstavní projekt v Galerii U Dobrého pastýře je protkán odlišnými východisky se společnými syndromy i způsoby terapie.
Uplynulo již deset let, co jsme zaznamenali mohutnou přívalovou vlnu postinternetového umění, které postupně oslabilo postkonceptualismus a racionalitu jako převládající paradigma současného umění a pozvolna rehabilitovalo jeho estetické kvality. Příklon k imaginativnosti, expresivitě, autenticitě, afektu nebo emocím, jako příznakům umění nastupující generace, popsal kromě jiných i Václav Magid v jednom z loňských Art Antiques. V exkurzu do dobových východisek romantismu 19. století vysvětluje krach osvícenského konceptu racionality, která způsobila odcizení se okolnímu světu i sobě samým, z čeho pramení pocit melancholie jako nenaplnitelné touhy po znovunalezení propojení a jednoty s přírodou. Pracovními metodami neoromantismu se stává introspekce, intuice a důraz na individuální prožívání, které se ještě víc zpřítomnily v důsledku pandemické situace a nucené izolace. První, bezprostřední vlna eskapistické melancholie však otevřela téma péče o duševní zdraví a zdůraznila nutnost empatie jako základní výbavy pro přežití. Pandemie současně prohloubila nerovnosti a zvýraznila neudržitelnost ekonomického uspořádání růstu. To vše v dílech této generace nahrává holistickému přístupu k léčení a vytváří třaskavou směs upřímné sounáležitosti ve stavu rozšířeného vědomí i kritického odstupu a ironie vůči marketingovému esoterismu.