Představme si vědce daleké budoucnosti, kterému k poznání naší současné kultury zbyl pouze externí disk Pavly Malinové. Technologie budoucnosti jsou vyspělé, takže se mu podaří tento antikvární přístroj zprovoznit. Po hodinách práce si poradí s převodem archaických formátů JPG a MP4. Nachází reprodukce obrazů, kreseb, murálů, případně autorčina starší videa.
Je docela dobře možné, že si Pavlu Malinovou ztotožní s příslušnicí jakéhosi pohanského kultu. O jeho následovnících se dozví, že provádějí jakási náročná tělesná cvičení v psychedelicky vyzdobených svatyních. Vzývají tělo a mužské pohlaví. Mezi opakovaně se vyskytující symboly patří jakýsi zářivě žluté kolo se stručně naznačenými ústy a očima („Patrně to má něco společného se sluncem, ale nevíme to jistě“), anebo modré kolo členěné na menší pole bílými linkami („Takhle prý zobrazovali planetu Zemi.“)
Představme si, že vědec má z jiných zdrojů určité povědomí o některých dávnějších výtvarných projevech lidských kultur. Je tudíž možné, že si povšimne podobnosti mezi těmito obrazy a artefakty staršími o dva i čtyři tisíce let. Možná o počátku 21. století křesťanského kalendáře usoudí, že jsme z blíže neurčitého důvodu stále shledávali cosi důležitého na nošení a užívání meče. Všimnout si může podobnosti užívaného symbolu „kuřího pařátu vepsaného do kruhu“ s vyobrazeními na listech papíru, které jeho kolegové nalezli v jednom ze sklepení domu zaniklé obce Woodstock. Z dokumentu na externím disku, pojmenovaného stroze „CV“, se navíc dozví, že Malinová pochází z historicky doloženého sídelní aglomerace Vsetín, odkud se odebrala do již neexistujících měst Valašské Meziříčí a Ostrava (kdysi slovutného „podzemní univerzitou“) a odtud pak do mýtické Prahy, o níž se ví pouze to, že její rudá zástava připomínala pánské spodní kalhoty. Z faktu, že Woodstock oddělují od míst pobytu Pavly Malinové tisíce kilometrů a jeden oceán, může vědec odvodit, že jsme byli na vývojovém stupni dovolujícím přenos informace mezi vzdálenými společenstvími na různých kontinentech. Nabídne hypotézu, že některé symboly (a možná celý kult) měly univerzální dosah. Nepovšimne si ale vazeb mezi obrazy Pavly Malinové a lokálními výtvarnými projevy tzv. lidového umění.
Charakter rituálů na artefaktech Pavly Malinové bude zahalovat spousta tajemství. Z dostupných dokladů nebude možné rekonstruovat ani rozšířenost kultu. Druhá generace vědců přijde s polemikou, zda se vůbec tyto obrazy k nějakému vztahují. Navrhnou nahlížet tyto obrazy z psychoanalytického hlediska, nebo budou o Pavle Malinové uvažovat jako o básnířce proplétající vizuální metafory do subjektivnějších významových sítí. V rámci této diskuze se ovšem rovněž stane problémem i to, jak jim rozuměli její současníci. Četli v nich jako v encyklopediích, nebo je přijímali jako pružné sémantické soustavy, do kterých mohli vložit vlastní projekce a asociace? Nejmladší příslušník této druhé generace se ale provokativně zeptá, jestli to celé nebyla pouze jakási hra se znaky spritituálnosti, třebaže ji klidně mohla motivovat touha po spirituálním prožívání skutečnosti.
Neoddiskutovatelnou každopádně zůstane nesouměřitelnost technologií externího disku a reprodukovaných obrazů. Relativně sofistikované technické provedení úložného zařízení bude kontrastovat s médii malby a kresby – a také s jejich přednesem na posuzovaných obrazech („Možná jde o záměrný primitivismus? Možná to souvisí se statusem a funkcí obrazů?). Velkým vědeckým tématem se každopádně stane promýšlení otázky, co to bylo kulturu, která na jedné straně nanášela na textilní podklad barevné pigmenty rozpuštěné v oleji a zároveň znala a používala binární kód k digitalizaci informací. Do soupeření dohadů a hypotéz ovšem razantně vstoupí obvinění, že celá Pavla Malinová je podvrh, za kterým stojí vědec, který jako první oznámil světu nález externího disku.
Jiří Ptáček
