Rozpomnění se na traumatický okamžik dětství. Příběhy či projevy duševní jinakosti. Rituály a znaky kulturní alterity. Kostry podřízené vnitřnímu řádu institucí, odcizující fetiše, solidarita mezi zvířaty, snová práce, zrcadla, pravdivá promluva.
Obrazový atlas dívky, která rozřezala knihovnu na části je kniha, která není určena ke čtení, poněvadž obsahuje jen nemnoho slov. Autorka vede promluvu jako pitvu vytěsněných i nalezených obrazů, aniž by mluvila či užívala jazyk. Rozparcelovává tělo, odděluje údy, jež se kříží s domy nebo ptačími křídly. Žádný celek není jednotný, drží ho jen prozatímní a rozporné síly. Různorodost obrazů je znakem konfliktu forem i těl. Konfliktu mezi pouhým životem a normami společnosti či jejími disciplinárními institucemi.
Přístup Evy Koťátkové leží někde na hranici mezi exaktní pečlivostí vědeckého pracovníka a svobodnými možnostmi současného umělce a autorka dokáže oba tyto pohledy precizně vybalancovat.
Autorka se pohybuje na poli konceptuálního umění navazujícího na tradici 60. let, které je však v její tvorbě obohaceno hravostí a jistou nadsázkou. Přístup, který volí při zkoumání role jedince a jeho osobního prostředí ve společnosti, je sice hravý, nikoliv však jednoduchý, či povrchní. Koťátková skrze své realizace komunikuje s divákem resp. čtenářem, kterému je průvodcem při zkoumání dobře známých společenských vazeb, vztahů a rituálů. Vše však probíhá v rámci světa stvořeného skrze její osobitou imaginaci.
Intenzivněji se ve své tvorbě zabývá tématem společenské izolace a vlivu výchovy, v nedávné tvorbě pak vztahem profesionálního umění a umění duševně chorých. Základní techniky, které Koťátková používá, jsou kresba- mnoho jejích kreseb vzniká bez jasného záměru a představy, které se projeví teprve později ve výsledné formě a obsahu- dalšími médii jsou video a fotografované performance, které lze charakterizovat jako hravá prozkoumávání umělčina bezprostředního okolí- předmětů i lidí.
