Bezradný kritik

Kritik umění je většinou vnímán především ve své roli hodnotitele, přibližujícího na základě daných kritérií interpretovanou tvorbu ostatním divákům. Někdy dokonce v poněkud lidovějším smyslu slova „kritický“, i jako někdo, kdo soudí, zda má daná tvorba svůj smysl existence či ne. Vyjadřuje se většinou jazykem srozumitelným poučenému, a tedy ve svém vztahu k umění privilegovanému okruhu čtenářů.
V této přednášce zůstane kritik ovšem poněkud bezradný, jelikož před sebou postrádá tradiční kořist – tedy umělecké dílo. Místo toho se však ve své odhalené slabosti obrátí k řadě svých předchůdců a kolegů. Je postaven před mnoho dilemat. Má obětovat na oltář obecné sdělnosti svůj vlastní pohled na umění nebo dokonce i tvorbu, která je mu nejbližší? Nebo se má místo psaného slova vrhnout na sociální experimenty s vybranými izolovanými společenskými skupinami při pokusu o jejich inkluzi? Existují i jiné cesty, jak prostřednictvím psaného slova dovést na cestu k současnému umění nové publikum? Je privilegium přístupu k současné umělecké tvorbě něčím, co máme demontovat, či naopak šířit a kultivovat? Pro tento labyrint otázek a dilemat ovšem nebude kritik nalézat svá jednoznačná řešení. Právě naopak – bude hledat ona selhání, ony ostrůvky lidské slabosti, které po sobě zanechali jeho předchůdci. Snažit se v dialogu s nimi podchytit možnosti, jak se vztahovat k umělecké tvorbě i čtenáři v nedbalkách, svlečen z brnění dobového kritického diskurzu.