Výstava Na lodi v zálivu Akaši není zdaleka první prací Karolíny Mikeskové, do níž pronikl zájem o krajinomalbu. Naopak jde o téma, které její pozornost poutá dlouhodobě a čs od čsu se k němu ve svých pracích vrací. Východiskem se pro ni stalo pozorování krajinných kompozic v dílech známých mistrů i na romantických reprodukcích. Nejprve se rozhodla přestavět a barevně sladit vybavení vlastního bytu. Výsledná zátiší, situovaná pod zvolenou scenérií, zachytila na sérii barevných fotografií nazvaných prostě, dle zobrazeného námětu Marina, Bystřina v horách nebo Starý most na vřesovišti (2012). V následujících prostorových instalacích inspirovaných díly japonských malířů začla pracovat s principy a specifiky zobrazení v japonské krajinomalbě, jež se tolik liší od stereotypů ustálených několikasetletým vývojem v evropském umění, založeném na budování realistické perspektivy ve snaze o co nejvěrnější zachycení trojrozměrné skutečosti na ploše papíru č plátna. S těmito principy však nakládá volně. Nenoří se do jejich studia. Jejich znalost se tak pro ni nestává limitující. Pracuje spíš intuitivně s jednotlivými tvary a vztahy mezi nimi.
První ze série kompozic Krajinu s vodopádem (2012) sestavila ve strohém interiéru ateliéru na principu věrné nápodoby výchozí předlohy. K její výstavbě ale využila zcela odlišné výrazové prostředky – zbytkové materiály jako desky, lišty a igelitové plachty. V instalaci Kikuč Keigetsu (2012), vytvořené pro olomoucký výstavní prostor Vitrína Deniska, naopak pracovala s tkaninami evokujícími splývavý rukopis tušové malby. Reagovala tím zároveň na okolní situaci rušného korza s nasvícenými výlohami zlatnictví, obchodů s oděvy a galanterií. Kompozici z hedvábí, sametu a sezónních aranžérských komponent podřídila pravidlům, na nichž se zakládala kompozice předlohy, malby Vodopád od malíře Kikuč Keigetsu, ale i regulím zcela odlišného systému – poučám z učbnice pro studenty středních škol oboru aranžérství.
Zatímco v předešlých pracích soustředila pozornost na celkový účn kompozičího řešení, v instalaci Krajina v kurzivním stylu (2012), inspirované stejnojmennou malbou od Sesshu Toyo, poprvé rozložila kompozici krajiny do jednotlivých izolovaných prvků, které ztvárnila prostorově ve formě drobných sádrových odlitků a opětovně sestavila do imaginárního krajinného celku. Obdobně postupovala i při tvorbě sochařské kompozice prezentované v Galerii Jelení. Zde se ale více zaměřuje na pozorovatele své práce. V prvním z dvojice výstavních prostor zavěsila na stěnu polici a na ni postavila drobnou porcelánovou váziču s motivem japonské krajiny. Lapačrachu, vytržený ze svého přirozeného prostředí domácnosti, představuje výchozí bod pro čení situace v druhé místnosti. Do jejího středu umístila kaskádu sestavenou z výstavních soklů. Na jednotlivé stupně rozestavěla různorodé, na první pohled jen stěží definovatelné, plastické tvary. Přesto, že by se mohlo zdát, že je úhel pohledu diváka předurčn svažující se masou, autorka nechává pozorovatele bez přesného urční jeho místa v obraze. Vyzývá ho, aby instalaci obešel a důkladně prostudoval, aby nalézal stále nová stanoviště a perspektivy, jako by sám procházel krajinou a pozoroval ji z různých stanovišť v prostoru a čse. Podněcuje ho k návratu do předchozí místnosti a hledání spojitostí mezi sochařskou kompozicí a osamocenou cetkou.
Zdá se, že instalace Na lodi v zálivu Akaši a předchozí Karolíniny práce inspirované japonskými předlohami mají jedno společé. Autorka v nich své úsilí soustřeďuje opačým směrem, než je pro výtvarné snahy obvyklé. Vychází z plošného zachycení skutečosti. Jednotlivé prvky, na nichž se kompozice zakládá, izoluje, vyvazuje z plochy a sestavuje do nových prostorových vztahů. Pracuje s tendencí pozorovatele vnímat obrazy staticky. Svým přístupem se podobá cestovateli, který se vydává na objevnou cestu, vybaven pouze povšechnými znalostmi z bedekrů, ale pln očkávání a s otevřenýma očma. Diváka vyzývá, aby tuto cestu absolvoval spolu s ní.
Nina Michlovská
