Experimentální umělecké formy především druhé poloviny 60. a 70. let zajistily Milanovi Grygarovi (nar. 1926) výjimečné postavení v oblasti české i mezinárodní výtvarné scény. Díky jeho objevu tzv. Akustických kreseb a odvislých forem bývá v mezinárodním umělecko-historickém prostředí spojován například s tvorbou Johna Cage.
Zjednodušený popis by mohl umělce představit v první řadě jako tvorbě oddaného malíře, jehož trpělivé přezkoumávání principů vlastního řemesla dovedlo do polohy tvůrce zvuku a celoživotního výzkumníka. Z dnešního retrospektivního pohledu je možné vysledovat formální vývoj Grygarova díla, které od konce 40. let až do dnešní doby prošlo různými polohami, od modernistickou tradicí ovlivněných maleb přes experimentální pokusy s kresbou propojenou se zvukem, performance a grafickou hudbu až po návrat k malbě a dalšímu zkoumání malířských principů a vlastností barev.
Milan Grygar vytvářel svá umělecká díla v sériích a cyklech, které nejlépe odpovídaly jeho výzkumnému přístupu. Jednotlivé cykly se vzájemně překrývají, mnohdy navazují na východiska předchozích formálních postupů, jindy naopak představují radikální odklon od dosavadních děl.
Od začátku padesátých let, po absolvování Pražské Umprum v ateliérech J. Nováka a E. Filly je v jeho malířském projevu patrné vypořádávání se s odkazem modernistické malby. Jeho obrazy získávaly stále více abstraktní charakter, který dospěl až do podoby monochromního černého plátna. Hledání nového uměleckého postupu přivedlo Grygara v první polovině 60. let k opuštění malby a výzkumu vlastností kresby. V r. 1965 tak vznikají první Akustické kresby, které představují unikátní propojení kresby a jejího zvukového záznamu. Zvuk a jeho schopnost vyjadřovat prostor a čas se staly základním pilířem následujících experimentů.
Pokusy s mechanickými hračkami vnesly do tvorby prvky řízené nahodilosti, humoru a hravosti. Zvukové a filmové záznamy posouvaly umělce k performance, která se na rozdíl od v té době rozvíjejícího se akčního umění v Československu odehrávalo v interiérech ateliéru či nahrávacích studií.
Významnou roli v díle Milana Grygara sehrálo jeho propojení se světem soudobé vážné hudby, jejímž zvukovým projevům od poloviny šedesátých let nestačily tradiční notové záznamy a nahradily je nové expresivní grafické notace. Pod vlivem soudobých hudebních profesionálů získala také Grygarova tvorba podobu grafických partitur, které byly otevřeny hudebním realizacím.
V 80. letech si Grygar po téměř dvacetileté odmlce navrací k malbě a se zanícením jemu vlastním zkoumá optické vlastnosti barev. V precizních minimalistických malbách je prvek zvuku nahrazen barvou (světlem) a zvuk zůstává přítomný pouze implicitně. Ani z těch nejsoučasnějších maleb prvek zvuku zcela nemizí: tzv. Antifony, velkoformátové barevné diptychy evokují vnímání podobné synestezii. Obrazy pracují s tóny barev a zkoumají jejich schopnost latentně “rozeznít” prostor.
Je důležité si uvědomit, že rozdělení Grygarova díla chronologicky podle jednotlivých obrazových či kresebných cyklů je pouhým nástrojem pro interpretaci a vytvoření narativu komplexního díla. Chronologické řazení jednotlivých formálních období je na mnoha místech zavádějící – především v 70. a 80. letech se jednotlivé umělecké projevy překrývaly a výjimkou nejsou díla, která nelze jednoduše zařadit do jednotlivých sérií a nebývá jim z toho důvodu věnována větší pozornost.
Některé formální přístupy využívané ve volné tvorbě (minimalismus, koláž) jsou patrné také v Grygarově grafické práci, která pro něj byla především v 60. a v 70. zdrojem obživy a dnes tvoří významnou součást historie československé plakátové a knižní grafiky.
Milan Grygar je v interpretaci vlastního díla zdrženlivý. V “profilu” jsou také vůbec poprvé publikovány obrazy z umělcova soukromého života, o němž se jinak autor veřejně příliš nezmiňuje. I z těchto důvodů je záznam zachycující Grygarovo vyprávění důležitým zdrojem informací, ale především vzácným přiblížením umělcovy osobnosti.
Eva Riebová
