V dějinách české fotografie druhé poloviny dvacátého století bychom našli jen nemnoho tak vlivných, a přitom tak málo známých tvůrců, jako byl Karel Otto Hrubý (1916–1998). Byl to nejen výtečný autor, ale do dění ve fotografii se zapojoval také jako teoretik, kritik, kurátor, organizátor a v neposlední řadě i jako pedagog Střední uměleckoprůmyslové školy v Brně, Lidové školy umění Jaroslava Kvapila a Institutu výtvarné fotografie. Ze všech těchto pozic s obrovskou přesvědčivostí ovlivňoval a kultivoval domácí fotografickou scénu, přestože doba, v níž pracoval, byla nesmírně turbulentním obdobím našich dějin. Uchovat si energii a tvůrčí svěžest jak v poválečných letech, tak v době nejtužšího stalinismu, v uvolněných letech šedesátých či v době normalizace vyžadovalo bezesporu velkou vnitřní sílu a zápal pro věc.
S odkazem K. O. Hrubého je spojeno nejen mimořádné dílo, ale i mnoho dalších aktivit, které ve druhé polovině 20. století ovlivnily tehdejší vnímání a pozici média fotografie. Retrospektivní výstava je připomenutím Hrubého rozsáhlé celoživotní fotografické tvorby širokého tematického spektra včetně prezentace prací a materiálů, dokumentujících jeho všestrannost.
K. O. Hrubý se narodil ve Vídni, nicméně rodina strávila převážnou část jeho dětství a mládí ve Znojmě, kde také absolvoval gymnázium. V době následných studií práv v Brně se jeho vášní stala jazzová hudba. Po konci druhé světové války se vydal na dráhu fotoreportéra. Jeho fotografie jsou spjaty s dobou svého vzniku, reflektují autorovy osobní zájmy a témata, která jej zvlášť oslovovala, dobové názorové trendy i aktuální společenskou situaci. Začátky jeho tvorby vycházejí z československé meziválečné avantgardy a také tehdejší žurnalistické fotografie, na jejíž tradici Hrubý navázal. Již jako mladý si vytyčil náměty, které pak celý život fotografoval, a rychle si vybudoval pověst velmi univerzálního autora.
Po únoru 1948, kdy se československé umění muselo podřídit politické objednávce, se K. O. Hrubý stal jedním z představitelů socialistického realismu. Jeho práce však byly velmi vzdálené od tehdejší podprůměrné produkce většiny kolegů a také jejich obsah lze často vnímat ambivalentně. Hrubého snímky z výrobních hal, sléváren, lomů nebo polí mají nebývalou kvalitu a jsou až jakousi sakralizací lidské práce.
K. O. Hrubému byl blízký především jeden z výrazných uměleckých proudů poválečných desetiletí, obracející se k poetice všedního dne. V tomto duchu vytvořil řadu fotografií, které následně často uplatnil v obrazových publikacích. Sám jich vydal hned několik a v padesátých a šedesátých letech byl do značné míry prominentním autorem obrazových knih o Valašsku, Vysočině a především o Brně. Nejzdařilejší z nich vyšla roku 1964. Její obrazovou část vytvořil společně s Vilémem Reichmannem a Milošem Budíkem, texty knihu doplnili Ludvík Kundera a Jan Skácel.
Oblíbeným námětem K. O. Hrubého byla krajina, dokumentoval také folklór a tradice venkovského prostředí, fotografie byla i jakýmsi deníkem jeho života. V tomto ohledu si oblíbil především jižní Moravu a také Slovensko. Pravděpodobně z Hrubého lásky k přírodě vychází také jeho potřeba zachytit krajinu člověkem poničenou, zdevastovanou, neobyvatelnou. Jeho silně apelativní snímky jsou výjimečné.
Již v první polovině šedesátých let se také začal věnovat inscenované fotografii a patří tak k jejím průkopníkům. Do inscenací opět zapojoval své studenty, ale i rodinu. Mnozí jeho žáci tento fotografický žánr rozvíjeli a určovali jeden z trendů domácí fotografie kolem roku 1970. Na inscenované snímky dále kontextuálně navazují Hrubého koláže, poslední období svého života pak věnoval malbě obrazů poetického naivizujícího pojetí.
K. O. Hrubý zanechal výraznou stopu také jako pedagog. Více než dvě desetiletí působil na fotografickém oddělení brněnské Vyšší školy uměleckého průmyslu (později ŠUŘ, SUPŠ), z jeho podnětu byla založena Škola výtvarné fotografie (později Institut výtvarné fotografie, na jehož tradici navazuje dnešní Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity).
Výstava, složená z přibližně dvou stovek fotografií, maleb a dalšího doplňujícího materiálu, je členěna do několika tematických celků: Začátky, Nová budoucnost, Folklór a tradice, Všední den, Krajina, Inscenovaná realita. Tvoří ji fotografie z veřejných i soukromých sbírek a archivů, včetně reprodukcí negativů z osobního archivu K. O. Hrubého, které doplňují pohled na jeho tvorbu. Monografie, která byla vydána u příležitosti stého výročí umělcova narození a jeho výstavy v Domě umění města Brna, poprvé komplexně postihla jeho význam v kontextu české fotografie.
