Jussi Parikka je spisovatel a teoretik médií, který vyučuje technologickou kulturu a estetiku na Winchesterské škole umění (University of Southampton). V současnosti též působí jako hostující pedagog na pražské FAMU. Pohybuje se zejména na poli současné kulturní teorie, filozofie, současného umění, kyberkultury a digitální kultury. Zásadní je jeho přínos v oblasti materiality médií, které analyzuje z pohledu filozofie nového materialismu. Věnuje se tak vztahu mezi přírodou a technologiemi za použití pojmu medianatures, jež je zjevným odkazem na nature cultures Donny Haraway. V roce 2011 jakožto editor dohlédl na vydání sborníku Medianatures: The Materiality of Information Technology and Electronic Waste.
Se samotným pojem antropocén zachází silně kriticky, jak je zřejmé z jeho eseje The Anthrobscene (2012), kdy do samotného názvu publikace dosadil kombinaci slov anthropocene a obscene. Parikka v textu uvádí, že použití slova obscénní je naprosto pochopitelné, když si uvědomíme neudržitelné, politicky pochybné a neetické praktiky spjaté s dolováním potřebných kovů a následnou výrobou našich elektronických zařízení. Tato slovní hříčka tak slouží k zdůraznění naléhavosti současné situace, kdy míříme k člověkem způsobenému šestému masovému vymírání. Vyzývá tak k tomu, abychom neodvraceli zrak od geologických a politických dopadů médií a nových technologií a nahlíželi na média skrze geologii médií.
Geologické stránce médií se věnuje i v jeho zatím nejnovější knize z roku 2015. V A Geology of Media opět zdůrazňuje, že etika, kultura a v neposlední řadě politika jsou s geologií úzce propojené. Pro plné pochopení kultury médií je třeba brát v potaz to, co médiím předcházelo – geologické formace, minerály či zdroje energie. To vše totiž hraje důležitou roli při výrobě elektronických zařízení, jež nám média zprostředkovávají. S geologií médií je také spjatá ekologie médií, která řeší například dopady médií a s nimi spojenými spotřebiči, stoupající množství elektro odpadu, ale i geografické a globalizační rozměry médií.
Mezi další Parikkovy publikace patří například Insect Media (2010), ve které zdůrazňuje, že naše vnímání médií je silně antropocentrické. Vnímáme-li je podle Marshalla McLuhana jakožto extenzi člověka, ignorujeme všechny ostatní entity a organizmy, jež měly na vývoj médií vliv – jako například právě hmyz. Parikka poukazuje na společenské organizace hmyzu, jež sloužily jako vzor pro uspořádání moderních technologií a zejména tzv. společnosti sítí, kde právě klíčový pojem síť pochází z hmyzí říše. V neposlední řadě se Parikka pohybuje v oblasti archeologie médií, která se zabývá zapomenutými médii, ale i zapomenutými přístupy k médiím a technologiím. A to hlavně protože věří, že nemůžeme přemýšlet o budoucnosti, aniž bychom vzali v potaz minulost.
Natálie Drtinová
grafika videa: Zdeněk Růžička
