Zkusme si přiblížit umění Jiřího Thýna skrze tři příklady.
Příklad první. Na jedné jeho starší fotografii vidíme dívku s obnaženými ňadry. V dlaních svírá svazek bílých květin. Černobílý snímek je vertikálně členěn po vzoru proužkové zkoušky, kterou se v komoře ověřuje vhodný čas osvitu.
V základech Thýnova tvůrčího programu stojí vědomí o komplikovanosti vztahu reality a jejího zobrazování. Třebaže opakovaně vytváří či dohledává konvenční fotografické obrazy, doplňuje je o prvky se zcizujícím efektem. V jeho uvažování je fotografie blízká jiným uměleckým médiím. Odtud vychází i jeho zájem o abstrakci, jíž v oblasti fotografie blíže specifikuje jako odklon od narativních obsahů. Své soubory často nazývá studiemi, aby podtrhl, že se mu jedná o vizualizace principů, kterými se právě zaobírá.
Příklad druhý. Thýn před dvěma lety vystavil nalezenou fotografii koní na pastvě, do jejíhož kompozičního ohniska šestkrát řízl skalpelem. Fotografie patřila k rozsáhlejšímu souboru obdobně pojatých „interpretací nožem“. Thýn přitom nevystavil pořezané exempláře, ale jejich reprodukce. Zářezy jsou zase oním zcizujícím prvkem. Následnou reprodukcí jako by ale Thýn pořezaný snímek znovu zceloval. Chce, abychom výsledek viděli jako „slepený“ – tedy tak konzistentní, jak jen to je možné. Jeho cílem, podle mého názoru, totiž není dekonstrukce fotografie, nýbrž rekonstrukce jejího vnitřního napětí. Na jedné straně zde je objekt fotografie s vizuálním výkladem minulého okamžiku, na straně druhé její recipient / interpret, jenž ji k sobě nechá promlouvat, a zároveň si uvědomuje, v čem tkví její limity. Jiří Thýn své elegantní řezy deklaruje jako výsledek intuitivních pochodů při kontemplaci nad fotografiemi.
Příklad třetí. Jednou ze zatím posledních Thýnových realizací je tablo, na kterém jsou rozvěšeny dokumentární fotografie. Jejich zpracování je stejné jako u předchozího příkladu: nejprve intervence (tentokrát bílými korekčními páskami a umisťováním drobných plastických prvků) a pak fotografování nově vzniklých obrazů. Předsazenou vrstvou tabla je čirá skleněná tabule se třemi sloupci textu.
Informativní hodnota fotografií je vágní, ve hře ji vlastně udržuje pouze povědomí, že takhle vypadající fotografie nějakou mívají. V textu Thýn krouží kolem důležitosti zkušenosti, paměti a slova pro porozumění obrazům. Text je těžké žánrově zařadit, osciluje mezi apelativním manifestem, rozdrolenou teoretickou statí a neepickou básní. Přesně takové je ovšem i Thýnovo chování k fotografii: analytické i emotivní, fascinované působivostí obrazů, tak silnou, že si vynucuje úkrok stranou – provedení korekce skrze vizualizaci technických okolností, případně skrze akt rozrušení jejich významové soudržnosti. Oproti jiným, kteří se Thýnovým fotografováním zabývali, jsem toho přesvědčení, že nejzazším horizontem jeho tvůrčí aktivity je potřeba vyrovnávat se s naléhavostí obrazů a s podlehnutím obrazům.
Jiří Ptáček
