Galerista a kurátor Jaroslav Krbůšek se pohybuje v českém uměleckém provozu od osmdesátých let. V roce 1984 založil Galerii Opatov, v níž do ukončení jejího provozu v roce 1992 připravil 111 výstav; v letech 1994 až 1997 provozoval Galerii Ruce, od roku 1995 do roku 2002 byl ředitelem Galerie Václava Špály. Ve svém příspěvku se věnuje především své činnosti v rámci Galerie Opatov.
Jako iniciační moment své kurátorské a galerijní činnosti uvádí Krbůšek účast na přípravě Minisalonu. Tuto akci připravil v roce 1984 Joska Skalník v rámci svého působení v Jazzové sekci při Svazu hudebníků ČSR. Osobnostem domácí umělecké scény, jež byly z politických důvodů vyloučeny z oficiálního výstavního provozu, byly distribuovány dřevěné krabičky o rozměrech 15 x 15 x 15 cm s tím, aby do nich vytvořili miniaturní umělecké dílo. Krbůšek se podílel právě na jejich distribuci jednotlivým umělcům. Téhož roku rozhodlo Ministerstvo vnitra o zrušení Jazzové sekce. Založení Galerie Opatov na pražské periferii bylo dle Krbůška tak i pokusem zaplnit vzniklé vakuum. Dramaturgie dle běžných měřítek málo atraktivního výstavního prostoru – nacházel se v kulturním domě uprostřed panelové zástavby na pražské periferii – nebyla vymezena ani generačně ani ve smyslu upřednostnění určitého tvůrčího proudu či názoru. Sám Krbůšek udává jako jediné měřítko při rozhodování zda vystavit či nevystavit „kvalitu“. Opatov měl představovat prostor pro prezentaci v dobových politických podmínkách jinak obtížně, pokud vůbec, prezentovatelné tvorby. S tím se pojila i sociální funkce galerie jakožto místa setkávání umělecké komunity. V jejím programu se tak střídaly klíčové osobnosti generace šedesátých let – mimo mnohých dalších např. Karel Nepraš, Adriena Šimotová nebo Karel Malich –, zástupci generace let sedmdesátých – Jiří Sozanský, Václav Bláha nebo Michael Rittstein – a nakonec i proponenti nejmladší, právě nastupující, „postmoderní generace“ – mimo jiné třeba Jiří David, Jaroslav Róna či Stanislav Diviš. Samotná příprava jednotlivých výstav se pohybovala spíše v rovině praktické, více ve smyslu „dělání výstav“ nežli autonomně vnímané role kurátora a zpravidla byla určována dialogem s vystavujícím umělcem. Z tohoto schématu podle Krbůška vystupovaly pouze výstavy připravované pro Opatov Janou a Jiřím Ševčíkovými – teoretiky rodící se české postmoderny –, kteří jejich přípravu již tehdy vnímali do jisté míry jako svébytný autorský výstup. Že svou úlohu vnímal primárně jako praktickou a organizační, dokládá i náplň příspěvku Jaroslava Krbůška, v němž dominuje líčení peripetií spjatých s organizací galerijního provozu v podmínkách pozdní normalizace – průběhu různých jednání s administrativními pracovníky, jejichž schválení program galerie podléhal, i těm případům, kdy byly výstavy z politických důvodů zakázány.
Josef Ledvina
