Obzory v pohybu - DIPLOMKY AVU 2025

Obzory v pohybu


„Jak se dělá taková výstava?“ Možností je mnoho. V roce 1997 na tento dotaz významní čeští kurátoři Jiří a Jana Ševčíkovi reagovali dodnes inspirativním způsobem: „Musíš najít otázku, tu nejdůležitější, kterou si třeba sám bez donucení nepoložíš, ale cítíš ji v sobě. Je to, jakobýt u něčeho, čemu se říká současnost – teď.“   Jejich citát dokládá, že kurátorská práce – a možná i tvorba obecně – nezačíná odpovědí, ale nejistotou. Klíčové je na počátku právě to, co člověk odmítá, protože to v sobě nese nepohodu, provokaci nebo skryté absolutno. Manželé Ševčíkovi tento apel – postavit se nejistotě – vkládají do náruče přítomného okamžiku. „Teď“ podle nich znovu a znovu vzniká z nalezení něčeho autentického a naléhavého uvnitř sebe sama. Právě tato naléhavost činí současnost nepostižitelnou a proměnlivou, vždy v pohybu, nikdy zcela pevně uchopenou v jednom významu či odpovědi. V tomto kontextu se hybnou silou stává každodenní příděl existenciálního pesimismu. Plyne z vědomí, že okolní svět už nebude takový, jaký jsme jej dosud znali, což nás mimo jiné vede ke zcela zásadní otázce: jaký smysl hledat v uměleckém vzdělávání právě teď, ve všech našich možných rolích – ať už jako studujících, vyučujících, nebo v pozici kurátorské dvojice?
Jak jsme s výstavou začali? Spolu s padesátkou vystavujících, pro něž právě končí jedno důležité období života a začíná nové, jsme se shodli na metaforickém názvu – Obzory v pohybu / Moving Horizons. Pro diplomantky a diplomanty AVU tento název symbolizuje individuální proměnu – završení studia a vstup do nejistého prostoru současnosti, rovněž otázku vlastní identity v momentě, kdy se paralelně mění rámce podpory světa umění, jenž je vlídný i lakonický zároveň. Obzory a horizonty nejsou fixní, ale v pohybu, a to jak v našem bezprostředním žitém prostoru, tak v tom globálním. Není náhoda, že mezinárodní anglická verze názvu výstavy byla vyřčena jako první a doslova předurčila tu lokální českou. V pohybu jsou nejen obzory, ale i jazyk, který nás určuje jako lidské bytosti. Moving Horizons – Obzory v pohybu lze proto vnímat jako metaforu dynamiky změny, nejistoty a neustálého přehodnocování vlastních i společenských východisek dnešní doby.

Naše blízká i vzdálená budoucnost je rozkolísanou, deformovanou a narušenou strukturou. Hranice – ať už fyzické, kulturní, či ideologické – nejsou pevně dané. Dochází k neustálým politickým, ekologickým i technologickým otřesům. V umění i společnosti se mění role institucí, narativů a autorit. Umírají nevinní lidé – právě teď. My ostatní dál žijeme své životy a máme to štěstí, že se můžeme věnovat něčemu tak krásnému a vzrušujícímu, jako je umění. I v tomto čase eskalujících krizí nakonec potřeba vědění a tvůrčího seberozvíjení vítězí.

Mladá generace diplomujících na pražské AVU je středoevropským vzorkem, na němž si vnímavé publikum může udělat konkrétní představu, čím se dnes současní umělci a umělkyně zabývají, jaké otázky si kladou, s jakými materiály a formami experimentují, jakým výzvám ve své práci čelí. V tomto smyslu chápeme vznik kolektivní výstavy nejen jako péči o letošní diplomující, o konkrétní absolventská díla, ale jako manifest neustálého hledání rovnováhy mezi tím, co v umění vnímáme jako osobní, a tím, co se ukazuje jako nevyhnutelně společné.
Akademii výtvarných umění v Praze historicky protíná osa veřejných i odborných debat o hodnotách, kontinuitě a kvalitě umělecké tvorby. V kontextu kritiky současného umění, kterému se tato instituce dlouhodobě věnuje a jehož podoby významně ovlivňuje, se často objevují pojmy jako tradice, řemeslo a úpadek. Tradice je spojována s hlubším porozuměním umělecké disciplíně a spolu s řemeslem bývá vnímána jako ztracený prvek nebo jako opozice vůči experimentálním a konceptuálním přístupům. Úpadek je pojem poukazující na průměrnost, neumětelství, komercializaci nebo snahu o provokaci za každou cenu. Na druhé straně zaznívající kritiky progresivní hlasy tvrdí, že právě bourání tradic a experimentování jsou znakem životaschopného umění současnosti a potřebným přístupem k uměleckému vzdělávání. Debata mezi těmito rozdílnými perspektivami, bohužel, často není jen o umění samotném, ale i o tom, jakou stranu barikády v kulturních válkách považujeme za bezpečnou. Letošní přehlídka závěrečných prací nabízí víc, tedy reálný a sdílený způsob, jak tuto diskuzi vést – neodráží jen přítomnost rozdílných přístupů k umění, ale i širší otázku hodnot, role umění ve společnosti a propojení historického vědomí s potřebami současnosti. Navzdory častým tvrzením o úpadku tradičního řemesla na AVU letošní diplomantská výstava ukazuje opak. Není pouhou formální přehlídkou, ale svědectvím o vytrvalosti tvůrčího gesta – často tichého, pracného a nespektakulárního. Přítomná díla ukazují, že současné umění se nebojí kombinovat tradiční média s experimentem a že „řemeslo“ zde není anachronismem, ale prostředkem pro hledání výrazu, který je osobní a aktuální zároveň.