Do formálního vývoje figurálního malíře Tomáše Jetely /1986/ zcela zásadně zasáhla metoda koláže. Objevil ji pro sebe zřejmě během práce na diplomantském cyklu obrazů z roku 2010. Téma Knihovny jej přivedlo k použití stránek textu, kterými obklopoval své čtenáře. Pouhé vlepování osahaných stránek knih, které už kromě Jetelových knihomolů s nepřítomně somnambulním pohledem nikdo nepotřeboval, se s přibývajícími obrazy vyvinulo v naprosto malířský přístup k práci s materiálem. Lepené a znovu strhávané listy, nekonečné množství odstínů jejich nenapodobitelné zažloutlé barevnosti, struktura destruovaných vrstev, to vše Tomáš Jetela vědomě používá stejně energicky jako štětec a barvu. Nezůstal však jen u koláže papíru s malbou, jeho zájem o další kombinace materiálů mimo jiné vyústil v asamblážové lepení předmětů příhodných i náhodných, kovových pilin a dokonce fyzičnost portrétů umocňujících vlasů.
Pojem figurálního malířství shrnuje mnoho autorských pojetí. Lidská postava může „jen“ plnit funkci pouhé stafáže pro formální postupy autora nebo se omezit na realistický výjev bez emocí. Ačkoliv je Tomáš Jetela malířem velmi silné formy, uchvacujícího výrazu a expresívního gesta, své figury navíc bezostyšně využívá coby posly příběhů. Nesnižuje se ale k jejich dořečení a doslovnému vyjádření. Rád nechává diváka tušit, co že se to skrývá za portétem středostavovské rodiny, krhavým pohledem zlodějíčka, portrétem zašlým léty a zážitky nebo thymolinovým úsměvem filmové hvězdy. A divák tuší, že to asi ve většině případů nebude nic veselého. Jetelova naléhavost v kombinaci s hutnou, přesto spontánně svěží malbou navazující na neorealismus i baconovskou novou figuraci, v nás probouzí touhu dostat se jeho hrdinům „až na kost“.
Jestli něco aktérům Jetelových obrazů hraje do karet, pak je to současná obliba retra.
Nostalgie a „nálada zadarmo“ linoucí se ze starých fotografií a dýchající chřípím hvězd stříbrného plátna, je skutečně téměř automaticky přijímána publikem. Můžeme Tomáše Jetelu nařknout z podbízivé líbivosti, ale také můžeme uvěřit, že pouze pomocí času, který již uběhl, je schopen odhalit, „že se něco stalo, jen přesně nevíme, co“.
Prostor galerie k.art.on Jetela přijal jako příležitost osvobodit se od formátu plátna a naplno využil možností kolážového prolínání materiálů. Papírové „vzpomínky“ a malba tuší přímo na zdi se nekontrolovaně kupí a rozpínají, stejně jako příběh v knize nebo noir filmu, když už se nemůžete dočkat, jak asi dopadne.
Šárka Koudelová
