Tvorba portugalské umělkyně Franciscy Carvalho nemá jasný plán. Dá se dokonce říci, že se jasně vymezenému a předem definovanému směřování vyhýbá. Jedná se přirozené a organické plynutí kresbou. Tak jako většina autorů, kteří se v médiu kresby pohybují, i Franciscu Carvalho ke kresbě poutá její lehkost, možnost rychlého záznamu, ale také fyzický kontakt s plochou, se kterou jí tuha tužky, či hrot uhlu pojí.
I přesto v tvorbě Carvalho nelze mluvit o rukopisu, ten ve svých obsáhlých sériích autorka totiž periodicky stírá. Série existenciálně laděných a snových kompozic se střídá se sérií kreseb inspirovaných manga komiksem. Pojítkem je snad jen lidské tělo – anatomie, která se v různých podobách objevuje ve většině kreseb autorky, dokonce i v sérii, která nápadně připomíná nekoordinovanou kresbu malého dítěte. Zde se jinak typická ornamentálnost kresby Carvalho vytrácí a je střídána jakýmsi fragmentárním shlukem vizuálních informací, připomínající automatické kresby některých z představitelů surrealistického hnutí, či ztvárnění zmatečného dítětem.
V případě formálně přelétavého autora, kterým Carvalho do jisté míry je, je vždy příhodné ptát se po zdrojích. Zdrojem je pro autorku zejména hudba, literatura, náhoda, ale také vlastní kresba, jejíž série se vzájemně ovlivňují a jejíž zdánlivě neviditelné prvky autorka plíživě přenáší z jednoho cyklu do cyklu dalšího. Je to jen těžko vypočitatelný proces, snad proto je, ale tak vzrušující být jeho součástí.
