Radek Pilař, Flare Up, 1991

umělci Radek Pilař
kurátor Sláva Sobotovičová, Terezie Nekvindová
místo Česká republika
tagy animace psychedelie televize
kategorie Videoarchiv VVP AVU
publikováno 26. 6. 2017
délka 0:03:39
jazyk Česky / English
embed link icon

V hodině pravdy slibovala pravda videa, nového média, službu pravdě. Videoart se zrodil z boje proti lži, proti zneužití média, které vlezlo do bytů a vzduchem posílá své vize o životě z umělých hmot v lesku reflektorů, o odlidštění všeho konání ve jménu politiky nebo kšeftu.
(úryvek z textu Radka Pilaře Viva video, video viva v katalogu výstavy Video Art '94, Příroda v pohybu, Mánes, Praha 1994, s. 4)

Radek Pilař (1931–1993) byl český umělec. Je nepřehlédnutelnou postavou dějin výtvarné, televizní a divadelní tvorby druhé poloviny dvacátého století, v 80. a 90. letech dvacátého století byl klíčovým průkopníkem videoartu v Československu. V letech 1950–1955 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze v malířské škole Vlastimila Rady a postupy z malby (kolážování, vrstvení, hry s kompozicí pomocí konstelací barevných ploch, kombinace abstraktních a zobrazivých prvků) s oblibou uplatňoval i při svých experimentech s médiem videa.
Vedle výrazné kariéry na poli malby, grafiky a scénické tvorby známé hlavně odborné veřejnosti se proslavil i mezi nejširším publikem jako autor ikonických a dodnes oblíbených televizních animací pro děti, například znělkou Večerníčku a seriálem kreslených pohádek o Rumcajsovi.

Video Flare Up z roku 1991 je metaforickým obrazem lidského hemžení, konfliktů a zkázy. Moralistické vyznění snímku podporují centrální kompozice (například ústřední motiv portrétu panenky může připomínat náboženskou ikonografii), doslovné symboly (vojenské šiky, krev, převrácení krucifixu, plamen požírající figurky) a historické materiály (Bachova hudba). Formalizující postupy, například dodatečná polarizace barevnosti nasnímaných záběrů nebo kaleidoskopické abstraktní kompozice lze chápat jako náznak snahy o odstup a hledání naděje v perspektivě, kterou nabízí umění.
Celé dílo je postaveno na principu koláže, jednak obrazů vrstvených přes sebe, ale i hudebních skladeb Johanna Sebastiana Bacha a Ireny a Vojtěcha Havlových, kteří se objevují i v záběrech. S jejich hudbou Pilař nezachází nijak pietně –vytrhává části a prolíná jednu skladbu do jiné.
Pilařovy videa i texty, jak je patrné z úvodního citátu, vycházejí z teze, že videoart má bránit pravdu a humanismus proti lži televizního média.
Konstelace médií ve světě se od dob vzniku snímku razantně změnila. Televizi lze považovat za zastarávající formát, který téměř ze dne na den ztratil svůj monopol na mediální moc. Publikování tohoto snímku chápeme jako historický pohled na práci s videem vypovídající o své době, jednak pokud jde o technologické možnosti a estetiku, ale i politické ambice.
-ss-

hudba: Johann Sebastian Bach, Milan Kymlička, Irena a Vojtěch Havlovi
  animace: Martin Hřebačka
  střih: Iva Valterson, Martin Hřebačka
  námět, režie: Radek Pilař
Snímek byl natočen technologií betaMax.

děkujeme Adéle Komrzý a dědicům za poskytnutí prací Radka Pilaře videoarchivu VVP AVU.

související s
Radek Pilař, Flare Up, 1991

0:04:52

Protokol

Jak zapsat nesdělitelné?
Záznam o prožitém.
Jak tento zápis převést zpětně do obrazu?
Dům jako uzavřený palouk, v němž se odehrávají děje.
To, co nelze nikdy ověřit, bude navždy tím, co zůstane.
Vejít a vidět.
Skutečnou historií, nikdy nenapsanou událostí, mrtvým úhlem, slepou skvrnou.
Diskurz sítě.

Korektivní vztahy: Bad Trip

Video Kateřiny Konvalinové Korektivní vztahy: Bad Trip je inspirováno změněnými stavy vědomí, novodobou mystikou a fenoménem tzv. formující události, čímž se rozumí silný osobní prožitek, který zásadně proměňuje naši reflexi sebe sama i okolního světa.

Metabolické modulace

Nástroje obrazové a zvukové postprodukce, 3D modelovací software a generativní algoritmy se staly natolik samozřejmou součástí naší zkušenosti, že si jejich přítomnost často ani neuvědomujeme. Přitom se tu s (technickým) obrazem děje cosi zásadního – postupně se vzdaluje své reprezentační funkci, přestává být obrazem „něčeho“, nebo záznamem či jakkoli pokřiveným „odrazem“ předobrazové skutečnosti. Namísto toho vytváří skutečnost vlastní, která se daleko za okrajem obrazovky slévá v jedno se světem, který jsme skrze obraz kdysi doufali nahlédnout.